Andrew se zavrtěl a vytočil číslo své bývalé ženy, se kterou se před půl rokem rozvedl.
“Nechci ani slyšet její hlas,” pomyslel si, “natož se s ní setkat.”
– Haló, Marto, to jsem já. Večer se zastavím. Jak to myslíš, kam? K tobě domů, samozřejmě. Kam jinam bych měl jít, když ti volám? Jak to myslíš, proč? Ptáš se divně. Abych si vzal své věci, samozřejmě. K čemu jinému by to bylo? Kdy se naučíš přemýšlet? To samé, co jsem si nevzal před půl rokem.
Chápu, že jste zapomněli. Doufám, že jste je nevyhodil. Proč jsem nepřišel dřív? Cože? Proč jsem si vzpomněl až teď? Protože jsem byl šest měsíců pryč. Vrátil jsem se včera. Jak to myslíš, že je ti to dnes nepříjemné? Že se ti hodí dostávat ode mě alimenty? No a co, že je to kvůli dětem! Vždyť ho dostáváš ty.
Říkám, že bys měla myslet nejen na sebe, Marto, ale i na ostatní. Ne, nechci vidět děti. Kde jsou teď? Ve škole? To je skvělé. Cože? Počkej, řekl jsem. Budu tam do hodiny.
Andrew vypnul telefon a zamyslel se.
‘Jak je naivní,’ pomyslel si, ‘kolik času uplynulo a ona je pořád stejná. Pořád nemá žádnou inteligenci. Ti, kdo říkají, že se ženy nemění, mají pravdu. Ještě že jsem byl dost moudrý na to, abych ji opustil. Jinak bych se trápil dodnes.”
Andrew si vzpomněl, jak a proč Martu opustil, a cítil se ještě znechuceněji.
“Chamtivá, žárlivá a sobecká, jako všechny ženy,” pomyslel si, když jel metrem, “tak dlouho jsem s ní trpěl. Co jsem chtěl? Opravdu jsem si myslel, že ji dokážu změnit? Ha-ha! No, jen deset let vyhozených z mého života. A co jsem z toho měl? Alimenty na dvě děti? A jak tu ženu nenávidět? Jak?”
Marta ho nevyhodila. Odešel sám, když se najednou rozhodl, že si najde lepší ženu.
– To stačí! Myslíš, že když jsme spolu tolik let a máme dvě děti, měla bych s tebou trpět do konce života? Nedělej si naděje. Viděla ses v zrcadle? No, podívej se, podívej. A zamysli se nad tím. Ne o sobě, ale o svých dětech. Protože je to tvoje vina, že teď nebudou mít otce. A já si najdu své místo v životě.
Andrew toho pak řekl mnohem víc. Marta ho prosila, aby neodcházel. Přemlouvala ho, aby zůstal. Slíbila, že se napraví a bude dobrou manželkou. Její slova však Andreje nepřesvědčila. A on odešel. Po nějaké době se rozvedli.
“To je konec! – pomyslel si Andrew o svém novém životě. – Štěstí! Žádná manželka. Žádné děti. Pronajatý pokoj. A naprostá svobodomyslnost. Dělej si, co chceš. Přijď, kdy chceš. Jdi ven, kdy chceš. Přijď si, s kým chceš. Nikdo neřekne ani slovo. Svoboda! A plat!
Dříve, když jsem byl ženatý, jsem se o něj musel dělit se svou ženou. A teď? Alimenty se strhávají a je to. Zbytek je můj! Žít a užívat si ho. Konečně si teď můžu koupit vlastní byt. Proč ne? Na splátky. Můj odchod do důchodu se neblíží. Budu mít čas to všechno splatit.”
A tak po šesti měsících osamělého, ale šťastného života jel Andrew metrem do bytu své bývalé, aby si vyzvedl věci, které si hned nevzal.
“Všechno by bylo v pořádku, kdybych je nepotřeboval,” pomyslel si Andrew, “ale jde o to, že jsou pro mě velmi cenné. Velmi důležité věci. Samozřejmě jsem je měl hned vrátit. Pak bych si pro ně nemusel chodit teď. Ale byl jsem v takovém stavu, že jsem na ně prostě zapomněl.
A co Marta? Had. Ani mi to nepřipomněla. Nejspíš viděla, že jsem si nevzal všechno. A nic neřekla.”
Andrew zazvonil, ale neslyšel zvonek a začal kopat do dveří.
“Teď bude mít radost,” pomyslel si znechuceně, “bude si myslet, že jsem tu kvůli ní, a ne kvůli věcem. Začne na mě naléhat, abych zůstal. Navrhne mi, abychom začali znovu.”
– Proč klepeš? – Zeptala se Marta, když otevřela dveře.
“Nic se nezměnilo” – pomyslel si a podíval se na ni – “až na to, že je ještě drzejší.”
– Opravte ten zvonek! – odpověděl Andrew hrubě – Pak nebudu klepat. Dej mi moje věci.
– Zvonek funguje. A tvoje věci jsou tady.
Andrew stiskl tlačítko. Zvonek opravdu fungoval.
– Proč jsem ho neslyšel? Kde jsou moje věci?
– Protože dveře jsou nové,” odpověděla Marta. – Jsou zvukotěsné. Tady jsou tvoje věci. Vezmi si je a jdi.
Ukázala na velký, špinavý plachtový batoh, který ležel u vchodu.
– “Musíme ho zkontrolovat,” řekl Andrew suše, “je všechno na svém místě?
– Běž to zkontrolovat.
Andrzej otevřel batoh a vysypal jeho obsah. Na podlaze ležely dva páry starých tenisek, mýdlenka, kartáček na zuby, fén, ruční vrtačka, plechovka s hřebíky, kladivo, pantofle, několik videokazet, elektrický holicí strojek, mlýnek na kávu, termoska a velká mušle, kterou používal jako popelník.
– Je všechno na svém místě? – Zeptala se Marta.
– Chybí fotografie,” odpověděl Andrew.
– Jaké fotky? – Marta nechápala.
– Moje fotky – odpověděl – jaké jiné fotky? Nepotřebuju tvoje.
Vyhodil jsem je.
– Proč jsi to udělal? Vyhodila jsi i své svatební fotky?
– Především je.
– Jak se opovažuješ? V tomhle domě vyrůstají moje děti.
– Chceš je vidět?
– O tom nemluvím! Musí vědět, kdo je jejich otec.
– Chceš, abych nechal tvoje fotky v rámečcích na stěnách nebo na stolech?
– Proč ne?
Andrew se rozhlédl. Teprve teď si všiml, že všechno na chodbě je jiné. Byla zrekonstruovaná a všechno v místnosti bylo nové.
– A co ty, ty jsi taky něco vymaloval?
– Ano.
“Hmm, – pomyslel si Andrew, – je to drahé, ale… vkusné. To jsem nečekal.”
– Všude, nebo jen na chodbě?
– Všude.
– Mohu se zeptat, kolik jste za to utratili?
– Do toho vám nic není.
Ale Andrew už nic neslyšel. Byl v mlze a chtěl jen jedno.
– Chci to vidět.
– Vidět co? Rekonstrukci? Proč?
– Chci vědět, v jakých podmínkách žijí mé děti.
– V normálních podmínkách.
– Potřebuji se o tom ujistit.
– Tady to je. Jen si sundej boty.
Andrew se procházel po bytě a přemýšlel.
“Jak je to možné? – pomyslel si Andrew – Proč? Takhle by to nemělo být. Není to fér. Co je to? Je jí snad lépe beze mě než se mnou? Nebo už je vdaná?
– Jsi ženatý? – Andrew se zeptal jakoby mimochodem.
– Ne – odpověděla Marta.
“Kdo by o tom pochyboval,” pomyslel si Andrew, “možná jsem se ani neptal. Kdo tě potřebuje?”
– Pracuješ?
– Dostal jsem práci v továrně.
Andrew se zavrtěl a podíval se na Martu.
Celkem vzato, proč ne, pomyslel si Andrew ,,pracuje, zrenovovala byt. Co by se jí nemělo líbit? Vždyť je všechno stejné. Tak moc, jak to jen jde. Nejspíš se k ní vrátím. A jestli mě to přestane bavit, zase ji opustím.”
– “Necháme na stole moji fotku,” řekl Andrej, “příště ti nějakou přinesu. Budeš si moci vybrat.
– Příště?
– Zítra… Vlastně ne. Zítra musím něco udělat. Pozítří se vracím k tobě a dětem.
– Proč tak náhle?
– Kvůli tomuhle. Protože už toho mám dost.
– Rozhodl ses vrátit, že ano?
– Ano, rozhodl jsem se vrátit.
– Chceš se vrátit?
– Ano, prosím.
– Navzdory tomu, že jsem hloupá, bez talentu, k ničemu?
– S tím nemáte nic společného. Dělám to jen kvůli našim dětem. Jinak, když v domě nebude žádný muž, nedá se říct, jak to dopadne – gestikuloval kolem sebe – může to skončit.
– Ne, – řekla Marta pevně, – tvůj návrat nepřipadá v úvahu. Zkontroloval sis své věci? Tak odsud vypadni. Zvlášť když se budu vdávat.
“To je skvělá zpráva! – pomyslel si Andrew. – Bude se vdávat. Copak se úplně zbláznila? A co já? A co naše děti? Takže je to všechno zbytečné?”
– A co my? Po všech těch deseti společných letech?
“Co to mele za nesmysly? – pomyslela si Marta – Rozumí vůbec tomu, co říká?”.
Andrej měl oči dokořán. Rty se mu mírně chvěly. I ruce se mu třásly. Marta se cítila trochu nesvá.
‘Co když není při smyslech? – Pomyslela si Marta – A já s ním tak směle mluvím. Chystá se na mě zaútočit – Aha. Maminka. A nikdo tu není. Co mám dělat? Raději se s ním nebudu hádat.”
– Zapomněl jsi?
– Samozřejmě že ne. Nezapomínáš na nic.
-Takže mě miluješ? Stejně jako předtím?
– Samozřejmě, že ano. Stejně jako předtím.
– Říkáš, že mě miluješ? -Andrzej zamumlal. – Říkal jsi, že se budeš ženit? Musel jsi lhát.
– Lhala jsem, – odpověděla Marta bez mrknutí oka.
– Proč?
– Nevím.
– Já vím,” odpověděl přesvědčeně Andrew, “chtěla, abych žárlil?
– Ano, chtěla. Chtěla.
A ty jsi udělal správnou věc – řekl Andrew s úsměvem.
– Promiňte.
– To je v pořádku. Pojďme dál. Ale ať se to neopakuje. Rozumíš?
– Už nikdy více. Slibuji. Tohle bylo poprvé a naposledy. Přísahám.
– Takže jsme zase spolu? Ano?
– Jsme spolu. Ano. Jak to myslíš, že se chceš vrátit? Ještě dnes?
– Je to nejlepší pro nás všechny. Co není jasné?
– Je to jasné. Souhlasím.
– Takže si půjdu pro své věci?
– Jdi na to.
– Můžu si tu nechat batoh? Ano?
– Tak ho tu nechte.
Andrew opustil byt. Marta za ním zavřela dveře, zavřela oči a s úlevou vydechla. Nedlouho poté se její budoucí manžel vrátil z práce. Všechno mu řekla.
– Ten batoh, nebo co? – zeptal se její budoucí manžel.
– Tenhle,” odpověděla.
O dvě hodiny později stál Andrew ve dveřích Martina bytu se všemi svými věcmi a blaženým úsměvem na tváři. Stiskl tlačítko pro volání.
Pak už se všechno odehrálo velmi rychle. Dveře se otevřely. Andrew si ani neuvědomil, jak se ocitl s batohem v ruce.
“Jestli přijdeš ještě jednou, budeš toho litovat.” “Tak to se mi líbí. – uslyšel. A dveře se zavřely.
Všechno se odehrálo tak rychle, že se Andrew ani nestačil podívat na osobu, která to řekla.
– ‘To asi ne,’ řekl Andrew a táhl všechny své věci včetně batohu do výtahu.
‘Tak snadno se nevzdám,’ pomyslel si Andrew, ‘tam jsou moje děti. Řekněme, že je nechci ani za nic, ale Marta je jejich matka. A já jsem jejich otec. Co to znamená? Znamená to, že mám přednostní právo stát se jejím dalším manželem.
Jakmile jsem odjel na krátkou dobu, jen na půl roku, našli se zájemci. Když jsem byl s ní, když nebyly žádné opravy, z nějakého důvodu nebyli žádní zájemci. Jenže, drahá, to se ti nepodaří. Znám svá práva. Marta bude moje! Řekla, že mě miluje, takže budeme brzy spolu. Tomu věřím.”
Uplynulo deset let. Andrew je stále svobodný.
