S manželem jsme spolu téměř 25 let. Nemohu říct, že to byly dokonalé roky. Byly chvíle lehké i těžké. Nyní by však každý z nás měl jít svou vlastní cestou. Toto je mé konečné rozhodnutí. Za ta léta jsem se velmi unavila a teprve teď jsem si uvědomila, že mi bude lépe, když budu sama.
S Andrewem jsme se vzali na konci devadesátých let. On je jedináček a jeho rodiče jsou prostí lidé. Ne že by si nemohli dovolit poskytnout dítěti vyšší vzdělání, spíš jim to připadalo zbytečné. A bez titulu, tehdy i dnes, jsou vyhlídky na zaměstnání mnohem menší než s titulem.
V té době to neměl nikdo jednoduché. Můj manžel dlouho chytal brigády. Stálé zaměstnání se mu najít nepodařilo. Nakonec mu otec sehnal práci u známého soukromého podnikatele, který provozoval malou dílnu na výrobu nábytku. Plat byl nízký a nestálý, ale bylo to lepší než nic. Od té doby tam Andrew pracoval.
S manželem jsme šest let bydleli ve vlastním domě, který jsme si postavili. Máme jednoho syna. Nyní je mu 22 let. Letos dokončil bakalářské studium a začal studovat magisterské.
Vzpomínám si, že když jsem s Andrewem chodila, kamarádky mě varovaly, že za to nestojí, že si najdu někoho lepšího. Neřeknu, že to byla šílená láska, ale něco mě s ním drželo. Teď si myslím, že mi ho bylo prostě líto. Kdybych odešla, zemřel by sám. Vždycky měl nějaké nenaplněné ambice. Chtěl toho hodně, ale moc se o to nesnažil, a proto mu nikdy nic nevyšlo. Často říkal, jaký je skvělý profesionál, a že kdyby si založil vlastní firmu, hned by se mu dařilo. Nikdy se však neodhodlal začít něco sám. Možná je to dobře, protože on vůbec nemá podnikatelský elán.
Od začátku jsem do rodinného rozpočtu přispívala víc než manžel. Jsem učitelka angličtiny. Ze začátku jsem pracovala ve škole, pak jsem dostala práci jako překladatelka. Po celou dobu jsem paralelně doučovala, i když mám poměrně vysoký plat. Ale musela jsem si vydělávat, protože jsem se nemohla spolehnout na manžela.
Každý den jsem byla strašně unavená. Sotva jsem měla čas starat se o domácnost. Vždyť jsem ještě musela vařit, uklízet, prát a dokonce pracovat na zahradě. Andrew mi s tím nechtěl pomáhat. Také výchova našeho jediného syna spočívala zcela na mých bedrech. Byla jsem rozpolcená mezi prací, synovým učením a domácími pracemi, zatímco manžel chodil z práce domů a díval se na televizi. Můj syn si dodnes pamatuje, jak otce žádal, aby mu pomohl s hodinami dějepisu, ale jeho odpověď zněla: “Dívám se na zápas. Běž s tím za maminkou”. Andrew má nyní vlastnímu dítěti za zlé, že ho nerespektuje. Dříve se mohl zamyslet nad budováním otcovské autority.
Za posledních pět let už Andrew úplně zlenivěl. Zvykl si, že se o všechno stará jeho žena. Účty jsem platil sám. Andrew ani nevěděl kolik a kdy. Dokonce se tím chlubil před svými přáteli. Kupoval jsem mu jídlo, chemikálie, oblečení, také pro něj. Manžel mi na to téměř nikdy nedal peníze a nikdy se mě neptal, odkud je mám. Bylo to pro něj velmi výhodné.
Teď mám ještě na krku jeho rodiče, kteří se sami na vlastního syna dávno vykašlali. Nemohou počítat s žádnou jeho pomocí. Já to nedokážu. Dřív nám pomáhali, nikdy neodmítli. Šest let jsme žili v jejich domě. Jejich zdraví se podlamuje, takže teď k nim musím pořád utíkat. Ještě že bydlí nedaleko.
Poprvé jsem o rozvodu uvažovala před dvěma lety. Manžel mě začal neustále peskovat, že málo vařím, že se mu málo věnuji. A já jsem se prostě hroutila.
Pak jsem požádala příbuzné, jestli by mě nevzali k sobě, protože už jsem to nemohla vydržet. A oni, jsem jim za to velmi vděčná, řekli, že jsem u nich vždy vítána a že podpoří jakékoli mé rozhodnutí. Že budou stát na mé straně, ne na straně mého syna. Jediné, na čem trvali, bylo to, že jsem neměla nechávat dům manželovi. Poslechla jsem je a souhlasila s nimi. Andrewovi jsem řekla, že pokud se mu na mně něco nelíbí, ať si jde najít někoho lepšího. Odešel. Práskl dveřmi. Ale odešel jen na krátkou dobu. Vrátil se už ráno. Padl mi k nohám, políbil mi ruce. Jenže jeho nadšení vystačilo jen na rok.
Jednou jsem přišla pozdě večer unavená od tchánovců, pomáhala jsem jim na zahradě a tady doma si manžel dává pivo s kamarády, skvěle se baví. Jeden z hostů mi říká: “Ty jsi taková dobrá hostitelka, Bożenko, ale proč spolu s Andrzejem tak špatně žijete? Pořád děláš nějaké skandály. Obracíš rodiče a syna proti vlastnímu manželovi.
Nikdy by mě nenapadlo, že od cizího člověka uslyším, jak špatná jsem manželka. Nikdy jsem svému synovi neřekla o jeho otci špatné slovo. Všechno vidí sám. Když potřebuje pomoc, neobrací se na něj, ale na mě. Volá mi každý den, ale svému otci jen velmi zřídka. Protože proč by měl? Andrew se o svůj život vlastně nezajímá. Ani tchánovci nejsou slepí. Podporují mě, protože vědí, že ve stáří se mohou spolehnout jen na snachu, a ne na vlastního syna.
“Když je ti mě tak líto, co tady ještě děláš?” zeptám se. – Zeptala jsem se manžela, když si balil věci a vynášel je ze dveří. Už jsem měla dost toho, že se ke mně chová jako ke služce. A ještě jsem bláhově mlčela, když se Andrew žertem označil za “hlídače” a přiznal, že je na své ženě zcela závislý. Co je to za hlídače? Myslím, že je spíš trubec.
