“Teto, teto! Nebo potřebuješ malého chlapce? Došlo nám mléko a on nejí těstoviny.”

Sedmiletý chlapec chodil po zeleninovém trhu a nabízel lidem svého malého bratříčka. Všichni se od toho špinavého, zamračeného chlapce s dítětem zabaleným do ohořelé deky odvrátili. Nikoho však nezajímalo, proč se chce vzdát svého novorozeného dítěte.

“Teto, nepotřebuješ náhodou nějaké batole?” zeptal se.

Jako vždycky v sobotu jsem dorazila na trh, abych nakoupila zeleninu a ovoce na tento týden. Když jsem vybírala zelí, najednou jsem ucítila, jak mě někdo tahá za rukáv.

“Teto, nepotřebuješ náhodou batole?”

Jsem svobodná žena, je mi 42 let. S manželem to nevyšlo kvůli tomu, že jsem mu nemohla dát dítě, rozešli jsme se před mnoha lety. Posledních deset let bylo batole mým největším přáním, neustále jsem čekala na nějakou zázračnou událost, ale bohužel se nikdy nestala.

Nedávno jsem začala shromažďovat dokumenty k adopci a tady byl takový návrh…..

Odložila jsem zelí stranou a vrátila se k chlapci:

“Potřebuji to! A ty to jen tak rozdáš?”

“Ano, jen tak, nemám ho čím nakrmit. Došlo nám mléko a on nejí těstoviny…”

“Jak se jmenuješ?”

“Jmenuji se Saška a tohle je Dmitrij, můj mladší bratr. Jsou mu dva měsíce, jí jenom mléko, necelý litr denně, takže to není moc drahé, vezměte si ho!”

“Jmenuji se teta Nasťa. Saško, nebude tvým rodičům vadit, když si vezmu Dmitrije?”

“Máme jenom mámu. Před třemi dny někam odjela a už se nevrátí. Myslím, že bude ráda, jen když si někdo vezme Dymka, protože on si ji stejně pořád dobírá, že brečí.”

Podle dětských pohledů a Sašiných slov jsem pochopila, že jde o nešťastnou rodinu. Bylo třeba urychleně jednat.

V hlavě mi pulzovala myšlenka, že ty děti mi byly poslány předem; koneckonců jsem sbírala adopční papíry z nějakého důvodu. Ale nejdřív jsem musela najít tu matku, která klidně nechá své děti tři dny samotné.

“Saško, dej mi Dmitrije. Půjdeme k tobě nahoru, snad už matka přišla, musím ji požádat o svolení.” “Ahoj,” řekl jsem.

“Pojďme, není to odsud daleko,” Saška se najednou nějak zarmoutil, v očích se mu zaleskly slzy. “Saško, co se děje? Proč pláčeš?”

“Teto Nasťo, je mi tak líto dát Dymka pryč, vždyť je to můj bratr, zvykla jsem si na něj… Ale bude mu líp…” Sousedka říká, že nás stejně dřív nebo později vezmou do děcáku…”

“No, tak v tom případě, proč nejdeš bydlet taky ke mně, abys nebyl oddělený od bratra?”

“A to je ten způsob, jak to udělat? Vždyť jsem přece dospělá.”

“Můžeš, důležité je, aby s tím souhlasila tvoje máma a sociální pracovnice. Nebudeš litovat, že jsi mámu opustil?” “Ne.

“Můžu ji navštěvovat, a už s ní nechci žít, lepší je jít do dětského domova… Vždyť na mě nikdy nemá čas, chodí opilá, křičí, vaří jen těstoviny… A když má návštěvu, musíme s Čmoudíkem běhat po ulici dlouho, dokud neodejdou.”

I mně se teď draly slzy do očí. Dorazili jsme k domu, kde děti bydlely, a překvapivě jsme u vchodu potkali jejich matku! Ta byla ve stavu velké kocoviny. Podle jejího vzhledu bylo zřejmé, že pije už několik dní. V tu chvíli se zdálo, že kromě dětí je ochotná prodat i svou duši za láhev…..

Tak se mi podařilo této ženě sdělit, že bych si rád adoptoval její děti. Ona, ačkoli byla ve špatném stavu, se na několik minut zamyslela a řekla:

“Kolik za ně dáte peněz?” “Ano,” odpověděla jsem.

“A kolik chceš?”

“Deset! Tisíc!”

“Dobře. Ale až po vyplnění papírů. A do té doby budou chlapci s tvým souhlasem bydlet u mě? Vždyť na ně teď nemáš čas…”

“Nech je jít… Ale nezapomeň… deset! Ne méně! Budu čekat!”

“Dobře. Dobře.”

Nahrál jsem si celý náš rozhovor na diktafon v telefonu, s tím jsem šel na sociálku. Rychle jsme tu zaprodanou paní zbavili rodičovských práv a děti formálně adoptovali.

Sociální pracovnice mě nabádaly, abych jí slíbené peníze nedával, ale já jako člověk, který drží slovo, jsem to udělal, protože díky této v životě ztracené ženě jsem získal dva úžasné syny!

Související Příspěvky