Svého manžela jsem poznala ještě na univerzitě. Byl to ten pravý – doslova! Můj manžel je můj první a poslední partner. Jsem jednou z představitelek vymírajícího druhu žen, které čekají na toho pravého a jsou mu věrné po celý život.
Brali jsme se ve třetím ročníku univerzity. Byli jsme mladí a naivní. Nevím, jestli byla naše láska výjimečná, ale nejspíš ano, protože jsme spolu přežili tolik let. Nebyli jsme jediný pár na univerzitě, a přesto jsme jako jediní vytrvali v dlouhém vztahu. Proč? Nejspíš proto, že jsme se vždycky vzájemně podporovali, byli jsme spolu “v dobrém i zlém”.
O rok později jsme se stali rodiči. Přednášející nám však vyšli vstříc a my jsme dokázali pokračovat ve studiu. Díky vytrvalosti a houževnatosti se nám podařilo studium dokončit a získat titul. V té době jsme si s manželem rozdělili všechny domácí povinnosti napůl.
Lepšího manžela jsem si nedokázala představit. Můj Paul byl ideál, ta pravá druhá polovička. Vycházeli jsme spolu dokonale a téměř nikdy jsme se nehádali. Přesně v takové atmosféře by se měly rodit děti, a tak jsme se o dva roky později rozhodli, že budeme mít další. Narodila se holčička.
Proč ne? Měla jsem starostlivého manžela, zdravého a šťastného syna… Takže dcera byla nezbytná, abych mohla říct, že mám všechno.
Myslím, že jsem v té době byla nejšťastnější ženou na světě. Paul mě miloval a pomáhal mi, přestože jsem pracovala. Hned po službě přicházel domů a hrál si s dětmi a já měla čas si vydechnout. Nic nepředznamenávalo problémy, dokud jsem si nevšimla, že se mi manžel vzdaluje.
Paul zůstával v práci stále déle a déle. Byl neustále nervózní a podrážděný, vrčel na mě. Jednou mi na otázku, jak se cítí, odpověděl, že mou prací by mělo být vaření polévky, utírání nosů dětem a noční uspokojování.
Po takové odpovědi jsem ztratil chuť hrát si v ložnici a vystrkovat nos u hrnců. Myslela jsem, že si toho Paul všimne, zamyslí se a zlepší své chování, ale bylo to horší a horší. Postupem času začal manžel pít a chodit po večerech ven. Z milujícího manžela a starostlivého otce se stal skutečný tyran.
Jednoho dne přišel domů a křičel už od prahu:
– Mám už dost toho, jak ty děti brečí a ty chodíš v teplákách! Nikdy jsi neudělal nic, abych byl hrdý na to, jak vypadáš. Nedbáš o sebe, nečešeš se hezky a neoblékáš se. Nemůžu tě nikam vzít, protože jsi zanedbaná. Taháš ze mě peníze a nikdo se neptá, co potřebuju!
Zavolala jsem tchyni, abych si postěžovala, ale ona začala syna bránit a prosila mě, abych nepodávala žádost o rozvod. Sbalila jsem se a odstěhovala se s dětmi do pronajatého bytu. Přítel mi pomohl zapsat dceru do školky a já si našla příležitostnou práci. Není to pro nás jednoduché, ale zvládáme to. Aspoň na nás nikdo nekřičí!
Při rozvodovém řízení se ukázalo, že můj manžel je psychicky nemocný. Jeho rodiče to přede mnou záměrně tajili. Záleželo jim na našem vztahu, protože jsem byla ideální manželka pro jejich psychopatického syna. Moje tchyně se ho snažila léčit v Německu, ale bez úspěchu. Paul bral mnoho let prášky, proto jsem si příznaků nemoci dříve nevšimla. Je mi to samozřejmě líto, ale nemohu mu to odpustit. Už s ním nechci žít. Nejdůležitější pro mě je, aby se jeho nemoc nepřenesla na děti.
