Otěhotněla jsem v 17 letech. Ano, vím, že je to velmi brzy. Lidé v tomto věku ještě nejsou připraveni na výchovu dětí, nemají znalosti, zkušenosti ani prostředky, které by mohli do malého investovat. Ale koneckonců jsem nemohla vrátit čas a všechno změnit. Stalo se to tak, jak se to stalo. Můj přítel Andrew, se kterým jsem v té době chodila, ode mě utekl, jakmile se o těhotenství dozvěděl. Jeho chování mě velmi zklamalo, protože jsem si myslela, že bere život trochu vážněji.
Rozhodla jsem se, že si dítě pořídím. Tak přišel na svět můj syn Philip. Rodiče mi s výchovou dítěte pomáhali a oba nás podporovali. Byla jsem se synem pořád a v té době jsem si myslela, že to je můj osud – osud svobodné matky. Protože kdo by potřeboval ženu s takovým zavazadlem?
Můj syn rostl, vyvíjel se, byl chytřejší a chytřejší. Byl velmi podobný svému otci, kterého jsem ani nechtěla znát, protože veškerou zodpovědnost přenesl jen na mě. Později šel Filípek do školky a já do práce. Tvrdě jsem pracovala, abych svému dítěti zajistila stabilní život.
Zdálo se mi, že se mi všichni muži kolem smějí, že jsem tak naivní, že věřím klukovi, který mě pak nechá samotnou s dítětem. Byla jsem smutná, protože jsem si uvědomila, že už o mě nikdo nebude mít zájem. Každé odpoledne jsem si dítě brala domů, krmila ho, ukládala do postele, sedla si a učila se, protože jsem chtěla, aby můj život měl nějaký smysl.
Když bylo Filipovi šest let, poslala jsem ho do školy. Na prvního září jsme se pečlivě připravovali, protože můj syn chtěl v ten den vypadat velmi dobře. Koupili jsme bílou košili, sako a dokonce i kravatu. Opravdový elegán, pomyslel jsem si. Vypadal jako dospělý chlapec a já s ním šel na začátek roku s nějakým zvláštním pocitem. Už jsem byla zvyklá, že mě lidé obvykle považovali za Filipovu sestru, ne za jeho matku.
První zvonění je pro děti důležitý svátek, který si ale ne každý užívá. Prvňáčci se seřadili do řady, aby všichni dobře viděli na ty úžasné děti, které začínají své školní dobrodružství. V davu jsem zahlédla pohledného muže, který si mě pozorně prohlížel. Jeho pohled mě trochu zneklidnil, ale po chvíli ke mně přistoupil a natáhl ke mně ruku, aby se mi představil.
– Jsem Jarek, Aniččin otec, myslím, že naše děti budou chodit do stejné třídy, – řekl přátelsky.
– Jmenuji se Agáta, jsem Filipova maminka. A kde je tvoje máma, bylo by fajn se s ní seznámit… – řekla jsem, ale viděla jsem, že úsměv na Jarkově tváři trochu pohasl.
– ‘Jsme tu bez mámy, s dcerou tvoříme perfektní tým. – Jarek se začal znovu usmívat
Jak se ukázalo, muž vychovává dceru sám, protože ho opustila manželka a dítě mu nechala. Velmi mě to překvapilo, protože jsem si myslela, že něco takového se nestává…..
Od té doby jsme si začali často povídat, naše děti se také měly rády. Často jsme spolu chodili do kina, na pizzu nebo do herny. Později mě Jarek začal zvát do restaurací a na večerní procházky. Poprvé po dlouhé době jsem od někoho slyšela komplimenty.
Teď žijeme všichni spolu: já, Jarek, Filip a Ania. Považuji nás za rodinu, protože se máme rádi a dobře spolu vycházíme.
Dlouho jsem si po narození syna myslela, že budu do konce života sama. Jak se však ukázalo, žena s dítětem může být milována a batole není žádné “zavazadlo”. Jsem teď opravdu šťastná, protože se poprvé po dlouhé době cítím milovaná a potřebná.
