“Večírek sliboval být okouzlující, a tak jsem se rozhodla obléknout si nejnovější kreaci v jemném námořnicky modrém úpletu. Můj manžel se zdráhal obléknout si oblek, ale nakonec se nechal přesvědčit. Vyleštil si boty do lesku, zvolil bílou košili s jemnými modrými proužky a obyčejnou tmavomodrou kravatu. Vypadal velmi elegantně.
S manželem jsme byli pozváni na oslavu vzdáleného bratrance. Po téměř čtyřicetileté emigraci přijel na měsíc do Polska, protože se mu najednou stýskalo po rodině.
– ‘Řeknu ti, Basio, jaký je to noblesní muž,’ chválila bratrance jeho teta Emilka, sestra mé matky. – Jeho žena je také elegantní, ale spíše skromná. Prostě drobná žena.
– A kdo je pro mě vlastně on, teto? – zeptala jsem se, protože abych byla upřímná, o strýčkovi Edwardovi jsem nikdy předtím neslyšela.
– Je to nevlastní bratr tvé babičky. Pamatuješ si ještě na svou babičku? – Teta Emilka měla při každé zmínce o vlastní matce slzy v očích.
– Samozřejmě, jak bych mohla zapomenout na babičku Kornelii? Byla mi tak drahá… – řekla jsem a slza se mi sama skutálela do oka.
Také jsem hned začala horečně počítat, že babičce, kdyby žila, by dnes bylo 110 let.
– A jak starý je ten strýc Edward? Musí být strašně starý!
– Ach, dítě, tvůj pradědeček a můj dědeček byl výjimečný člověk. Nebo spíš …výjimečně plodný – tetička se celá začervenala. – Edward je sedmým dítětem tvého pradědečka z jeho třetího manželství a je mu teprve dvaasedmdesát let! – dodala hrdě.
Na Boží Tělo jsme se oblékly jako strážce.
Od Emilie jsem se dále dozvěděla, že strýc Edward si na dobu svého pobytu ve Varšavě pronajal velký byt v bytovém komplexu ve Wole a také velké luxusní auto, které na něj čekalo už na letišti. Hned po příletu z New Yorku si také najal hospodyni, aby se jeho křehká žena nemusela trápit s nákupy a vařením, natož s úklidem, na který nebyla vůbec zvyklá.
Všechna tato odhalení naznačovala, že náš vzdálený příbuzný je zámožný muž. Není divu, že ho naše teta popisovala jako kultivovaného. Mohl si takovou rafinovanost dovolit.
Strýc chtěl, aby se první rodinná sešlost nekonala v žádné restauraci, ale u něj doma, v pronajatém bytě, kde se všichni budou jistě cítit dobře.
Večírek sliboval slavnostní atmosféru, a tak jsem se rozhodla obléknout si svůj nejnovější výtvor z měkkého tmavě modrého úpletu. Chyběly mi už jen nějaké šperky, takže jsem odpoledne den před večeří strávila u strýce Edwarda nakupováním. Navštívila jsem několik obchodů a nakonec se mi podařilo vybrat elegantní náramek a odpovídající přívěsek. Bohužel mi obě drobnosti sebraly všechny úspory.
Můj manžel má rád volné, ležérní oblečení, takže se velmi bránil vzít si oblek. Nakonec se však nechal přesvědčit. Vyleštil si boty do lesku, zvolil bílou košili s jemnými modrými proužky a obyčejnou tmavomodrou kravatu. Vypadal velmi elegantně. “Škoda, že se takhle neobléká častěji,” pomyslel jsem si tehdy.
Šli jsme vyzvednout tetu Emilii. Ta si potrpí na klobouky. Tentokrát nás překvapila jedním luxusním se širokou krempou. Podívaly jsme se na sebe a podsouvaly si, že nám to rozhodně bude slušet. Moc jsme si na to potrpěly, protože na večeři u strýce měl přijít bratranec z Vratislavi, v rodině známý elegán…..
Dveře nám otevřela strýcova manželka – půvabná starší dáma – v dokonale padnoucí teplákové soupravě a teniskách, což nás trochu překvapilo. Vešli jsme dovnitř a milá paní s omluvným úsměvem řekla, že Edward tu momentálně není, ale každou chvíli přijede.
Děkuji, už dávám přednost rajčeti….
Nakoukla jsem do jídelny – stůl už čekal na prostírání. Paní domu mezitím nabídla pití. Vybrali jsme si víno. Výběr byl skromný, protože v baru stála osamocená láhev moldavského. Ukázalo se, že je velmi dobré. Tak jsme ho pili pomalu, doušek po doušku, protože jsme nevěděli, jak dlouho budeme muset čekat.
Naštěstí jsme po chvíli uslyšeli rachocení klíče v zámku.
– Ahoj! – uslyšeli jsme Edwardův veselý, hřmotný hlas.
Vyhlédli jsme z obývacího pokoje. Pán domu stál v předsíni a s hrdým výrazem držel před sebou dva kbelíky s jídlem z oblíbeného fastfoodu. Mírně překvapeně se podíval na naše slavnostní oblečení, ale nevzrušeně položil kbelíky doprostřed stolu.
Konverzace nebyla vůbec lepkavá, ale zdálo se, že Edward překypuje dobrou náladou.
– Pomozte si sami. Užijte si to! – řekl vesele a pak bylo chvíli ticho.
Nakonec jsme se natáhli po stehnech, křídlech a hranolkách vonících zatuchlým olejem. Byly nepříjemně studené a než jsme si je dali na talíře, úplně vychladly. Jestli tam v Americe považují takové věci za sváteční pochoutku – děkuji, já dávám přednost rajské polévce. Nebo jen Edward zapomněl, co je to polská pohostinnost?
