“Moje čtyřletá Asia byla nemocná. Vyžadovala zvýšenou péči a léky. Vychovávala jsem ji sama, protože rok po jejím narození odešel její otec za prací a už se mi neozval. Moji příbuzní žili na druhém konci Polska a o vnučku se vůbec nezajímali. Nikdy dceři ani nezavolali, ani jí neposlali dárek k narozeninám.”
Postel byla obyčejná, cestovní, polepená širokou páskou, aby se nerozbila. Položil jsem na ni igelitovou fólii, chytře srolovanou tak, aby v případě deště chránila zboží před vlhkostí. Kromě toho jsem měl rybářskou stoličku, termosku s pitím, pro jistotu svetr a pytlík soli.
“Kdyby tě někdo obtěžoval nebo ti vytrhl hotovost, rozprostři si ji přes oči a do nohou!” Tohle je pro mě nejlepší nápad. – Učila mě to sousedka, která si na chleba vydělávala déle než já podomním prodejem na sídlištním trhu.
Byla to ona, kdo mě přesvědčil…
– Co z těchto diplomů získáte? – zeptala se. – Jsi nešťastný a možná se ti to řemeslo líbí. Stojí to za pokus!
Byl začátek devadesátých let. Poláci se právě střetli s tvrdými zákony kapitalismu, volnotržní ekonomikou a dalšími společensko-ekonomickými změnami. Někteří přicházeli o práci, jiní zakládali podniky a rychle zbohatli. Byli i tací, kteří zůstali na holičkách, s dluhy a bez perspektivy. Do této skupiny jsem patřil i já. Pedagoga se specializací na dějiny vzdělávání a cestovního ruchu nikdo nepotřeboval. Abych přežil, musel jsem změnit zaměstnání! A tak jsem stál nad tou mýtinou ponížený až pokořený, protože jsem zaprvé neměl o řemesle ani ponětí a zadruhé jsem vlastně neměl s čím obchodovat!
– ‘Pro začátek to zkus s tím, co už nenosíš,’ poradila mi sousedka. – Kabáty, korále, boty, cokoliv, co najdeš. Musí to být čisté, vyžehlené, v dobrém stavu. A za málo peněz, to lidi láká nejvíc. Každopádně se to rychle naučíš sama.
Tak jsem ze skříně vytáhla šaty, skoro nové spodní prádlo, oblečení pro miminko, dokonce i parfém, který jsem kdysi dostala darem a ani jsem ho nerozlepila. Dokonce se z něj udělala pěkná hromádka. Už v poledne byla moje postel prázdná; vydělala jsem si dost na to, abych měla jídlo pro sebe a dceru na tři dny. Moje čtyřletá Asia trpěla astmatem. Vyžadovala zvýšenou péči a léky. Vychovávala jsem ji sama, protože rok po jejím narození odjel její otec na služební cestu a už o něm nikdo neslyšel. Moji příbuzní žili na druhém konci Polska a o vnučku se vůbec nezajímali. Moji rodiče byli mrtví.
Kupoval jsem ve velkoobchodech, co se dalo, pokud to bylo levné.
Po prvním dni na trhu jsem byl v transu! Uvědomil jsem si, že když se budu snažit, strčím své ambice a předsudky do kapsy, vyhrnu si rukávy a pohnu hlavou, tak to dokážu! I další dny byly dobré, ale nakonec přišel okamžik, kdy jsem neměl s čím obchodovat. Můj šatník byl téměř prázdný, pryč byly mé stříbrné šperky, šátky, dokonce i boty. Praštila jsem nosem o zeď! Pak jsem si vzpomněla na babičku, jak říkala: “Levně kupuj, draze prodávej”. To byla myšlenka! Začala jsem tedy vstávat za svítání a chodit do různých velkoobchodů nakupovat věci.
Bral jsem všechno, co jsem mohl sehnat, za co nejmenší cenu. Moje postel byla plná oblečení, kosmetiky, galanterie, ponožek, papučí a čisticích prostředků. S jídlem jsem neobchodovala, bylo to příliš velké riziko. Po nějaké době jsem si vzpomněla, že jedna z mých kamarádek amatérsky vyrábí náušnice, přívěsky, náramky a podobné drobnosti. Přemluvila jsem ji ke spolupráci. Zákazníci kupovali všechno, co jsem od ní dostala. Další kamarádka byla mistryně v háčkování. Její vestičky, halenky a puky bez prstů šly jako po másle! Tenkrát v obchodech nebylo tolik věcí, navíc u mě se smlouvalo o ceně, povídalo, stěžovalo na těžké časy a všichni byli spokojeni…..
Až do určitého okamžiku se mi dařilo skvěle! Měl jsem vlastní byt, koupil jsem si skládací stolek a židli na fler, od kamaráda jsem si půjčil velký deštník a konečně jsem nebyl chudý. Žádné kokosy, ale ani žádná bída – to byl můj život. Když ti dva mladí muži stáli u mé postele, považoval jsem je za normální nakupující, zvlášť když si prohlíželi zboží, přerovnávali ho, ptali se na ceny. Nic špatného jsem netušila, ani když se jeden z nich přiblížil příliš blízko ke mně a zašeptal:
– Dobře, panenko, už dost toho mazlení! Pojďme si vážně promluvit o obchodu….
– O jakých záležitostech? – Zeptal jsem se.
– O našem společném podnikání.
– Naše společné zájmy? – Pořád jsem byl klidný, i když tenhle se mi přestal líbit; měl výraz chuligána a taky tak mluvil:
– Máme, f…a. A jestli jsme to ještě neudělali, tak to uděláme! Chápeš to, f…a?
Začal jsem číhat
Sousedka mě kdysi varovala, abych se příliš neradoval, když se mi začne dařit v bazarovém obchodě, protože mě hned převezmou ti, kteří mají rádi snadný chleba upečený cizíma rukama.
– Dobře, lalo – ozval se znovu. – Každý týden nastartuješ a máš klid. Jsme tvoje ochrana, nikdo si na tebe už nevyskakuje.
– A když nebudu souhlasit?
– Zkuste to, uvidíte, co se stane. Neexistuje žádný nátlak, tohle je svobodná země.
– Musím o tom přemýšlet…
– Není o čem přemýšlet. Buď, anebo.
– Takže ne! Nedostanete ode mě ani halíř! – Právě jsem se rozzuřil. – Darebáci, hned jdu na policii!
– Prosím! Všude čisto. A máte svědky?
Majitelé obchodu vedle slyšeli rozhovor a určitě věděli, o co jde, ale najednou se všichni otočili a předstírali, že mají hodně práce. Uvědomil jsem si, že mi nikdo nepomůže! Ten den jsem nic neprodal… Ti grázlové se postavili před mou postel a zakryli mne i zboží sebou. Tvářili se, jako by je nikdo nezastavil. Nemělo smysl se s nimi hádat, tak jsem sebral zboží a šel domů. Byl jsem si jistý sám sebou a rozhodl jsem se, že se nevzdám! Druhý den ráno stál na mém místě někdo jiný. Měl velký plachtový stánek, nebylo možné, abych se vedle něj vtěsnal. Ani jsem se neptal, proč se tam postavil, protože tam stál i drzý usměvavý dráb, který mě strašil a vydíral. Začal jsem hledat jiný plácek, ale když jsem něco našel, hned se objevil ten hromotluk a prohlásil, že je obsazený.
– Jak moc je obsazeno, když tu nikdo není? – Zeptal jsem se.
– Vidíš, Lalo, ty taky nejsi doma a tady je tvoje dcera… Takhle ji necháváš u sousedů? Nebojíš se? Vždycky se může něco stát… požár nebo jiná nehoda.
V tu chvíli jsem si uvědomila, že to není žádná maličkost!
Zasáhli přesně, vyděsili mě. Moje dobrodružství na sousedním trhu právě skončilo. Dnes, s odstupem mnoha let, musím říct, že jsem těm chuligánům vděčný, protože mě donutili k odvážným činům a rozhodnutím, která bych určitě neudělal, nebýt nutnosti. Zavolal jsem příbuzným. Neudržoval jsem s nimi kontakt, neměli mě rádi, považovali mě za nedouka. Byli rádi, že ode mě jejich syn utekl…..
– Máš rodinu ve Španělsku,’ řekl jsem. – Ať mi pro začátek pomůžou. Ať si najdou nějakou práci a byt, pak to zvládnu sám. Mám pas pro sebe i pro dítě, můžu kdykoli odjet, umím jazyk. Jestli neuděláte, o co vás žádám, zažaluji vás o výživné na vnučku. Zvažte, co je lepší. Mít nás z cesty a daleko, nebo blízko a neustále fňukat, protože odteď budu fňukat já! Váš syn vzal nohy na ramena, nehodlám se dál trápit sama!
Fungovalo to. O pouhé dva měsíce později jsem si balil kufry. Byt po rodičích jsem prodal ze dvou důvodů: abych měl nějaké peníze do začátku a abych za sebou spálil mosty! Nikdy jsem toho nelitoval. Dnes mám malou cestovní kancelář. Vydělávám dost na to, abych pokryla své potřeby a dceřino studium. Žijeme v Andalusii, blízko Atlantického oceánu. Samozřejmě nešlo všechno od začátku hladce, zažila jsem i těžké chvíle emigrace, stesk, pochybnosti, strach… Ale přešlo to, zvládla jsem to, jsem na sebe hrdá. Mám partnera – Poláka -, který sem jednou přijel na dovolenou a už zůstal. Byl osamělý, stejně jako já, a hned jsme si padli do oka a teď máme úspěšný vztah. Kdybych ty muže potkala, dostali by ode mě to nejlepší andaluské víno. Nikdy nevíte, co člověku pomůže a co mu uškodí. Mně pomohli!
