“- Za dvě hodiny mám svatbu. Musím na ní být. Prosím, pochopte mě. – Copak nechápeš vážnost situace?”.
Je to za čtrnáct dní,” usmála jsem se a obdivovala svůj odraz v zrcadle. Koketně jsem se zatočila a sledovala, jak se mi víří spodní část svatebních šatů, které jsem si právě zkoušela.
– Perfektně mi seděly. Budeš ta nejkrásnější nevěsta na světě,” poznamenala moje matka a snažila se skrýt chvění v hlase.
Drahoušku! Byla tak šťastná, že se mi to podařilo. Protože ona a můj otec se k sobě vůbec nehodili. Sice jsem si z doby, kdy s námi táta ještě žil, pamatovala jen málo, ale ani ty vzpomínky nebyly dobré. Rvačky, otcovo opilství, matčin pláč… Rozvedli se, když mi bylo osm let.
– Ty a Darko to určitě zvládnete. Je to báječný kluk! – ujišťovala mě teď mocně.
Musel jsem ji pochválit. Našel jsem skutečný poklad. Darek byl nejen pohledný, ale také chytrý. Měli jsme rozdílné dispozice, ale přesto jsem si myslela, že se k sobě dokonale hodíme. Ačkoli totiž ráda žertuji a směji se, ve společnosti vážného a rozumného Darka jsem se cítila dokonale doma. V našem případě mělo zřejmě přísloví o ohni a vodě pravdu. Koneckonců ne každý musí mít bláznivý smysl pro humor a neustále trousit vtipy… – pomyslela jsem si, když mě snoubencova vážnost trochu zneklidnila. Naštěstí se takové chvíle nestávaly často.
S Darkem jsme tvořili pár už více než tři roky a stihli jsme se dobře poznat. Už dávno jsme si jasně stanovili, jaké jsou naše životní cíle a na čem nám nejvíce záleží.
– Nejdřív svatba, pak malý dům a dítě. A nejlépe dvě… – prozrazoval jsem teď Malwině naše plány. Byla to moje nejlepší kamarádka a neměly jsme před sebou žádná tajemství.
– Prostě svatba a svatba, a pak budete žít šťastně až do smrti, – řekla Malwina žertem. – Ani nevíš, jak jsem šťastná.
Bohužel v den svatby jsem se ráno necítila dobře.
Bolela mě hlava, bylo mi špatně….
– To je tréma! – Maminka to komentovala. – To přejde, jakmile se postavíš před oltář.
Jen mi bylo čím dál hůř. Začala jsem se třást, kašlat, a když jsem si změřila teplotu, ukázalo se, že mám horečku…
– Musíte si okamžitě lehnout,” řekl lékař, kterého jsem zavolal. – Jedná se o nebezpečnou infekci, která může přejít v zápal plic.
– Ale… Za dvě hodiny mám svatbu – byla jsem blízko slzám. – Musím tam být. Prosím, pochopte mě.
– Copak nechápete vážnost situace? Jestli mě teď neposlechneš, budeš mít za pár dní pohřeb. Můj taky! – Doktor nechodil kolem horké kaše. Kdyby chtěl, mohl mi dát antibiotika, která by mě alespoň na pár hodin postavila na nohy, pomyslel jsem si a zlobil se na celý svět.
– Proboha! Co teď budeme dělat? – zpanikařila máma.
– Prosím, zrušte hosty. Žádné oslavy se konat nemohou – to lékař poradil zmatené mamince, co má dělat.
Koho jsme mohli – zrušili jsme po telefonu. Zbytek pozvaných, ti, kteří nebyli z našeho města, se museli vrátit, odkud přijeli. Byli těžce zklamaní, ale chápali vážnost situace.
– Brzy se uzdravte! – přáli mi upřímně.
I já jsem se pomalu smiřoval s tím, že vzhledem k mé nemoci bude svatba odložena. Bohužel kněz, který byl o všem informován mou matkou, řekl, že nejbližší termíny jsou obsazeny…..
– Prozatím ti popřál hodně zdraví a řekl, že až se uzdravíš, určitě něco vymyslí… – vyprávěla mi průběh rozhovoru. V tu chvíli do bytu vtrhl Darek. Byl rudý v obličeji, ruce se mu třásly. Na sobě měl svatební oblek.
Chudák chlap! Musel se vyděsit při pomyšlení na mou nemoc,’ pomyslela jsem si a podívala se na něj rozzlobenýma očima.
Můj snoubenec mě naprosto zaskočil.
– Copak jsi ještě nikdy neonemocněla? – zasyčel. – Tohle je hororový příběh. Tolik peněz přišlo nazmar a kolik jídla… A záloha na muzikanty je pryč… – lamentoval.
Nepoznal jsem ho. Můj vřelý a milý Daruś je teď najednou zoufalý kvůli pár stovkám zlotých? Jsou pro něj peníze důležitější než já?
– Darku! O čem to mluvíš? – Máma se otřásla rozhořčením. – Vždyť jde jen o peníze. Je to hodně peněz, ale teď je nejdůležitější, aby se Monika uzdravila.
Mávl rukou, vyběhl ven a práskl dveřmi. A i když se mě máma snažila utěšit, že to asi byly jeho nervy, cítila jsem se poníženě a provinile za všechno…..
K večeru mě dilemata a pochybnosti začaly trápit ještě víc. Protože Darek, místo aby si o mě dělal starosti, jen zavolal a povrchně se mě zeptal, jak se cítím. Myslím, že takhle se zamilovaný muž, kterému na ženě záleží, nechová – bylo mi nevýslovně smutno. – Nebo je snad tato nemoc něco jako znamení osudu, jako varování? – napadlo mě náhle. Ale okamžitě jsem toto podezření setřásl – připadalo mi hloupé a pověrčivé.
Bohužel, když mě ráno znovu navštívil lékař, ukázalo se, že můj stav je vážný.
– Předpokládám, že teď už nebudete protestovat? – usmál se. – Musíme vás dát do nemocnice.
Ležel jsem čtrnáct dní. Myslel jsem, že Darka nervy přejdou, ale…..
– Proč mě nenavštívíš? Mohl bys aspoň občas zavolat – skočila jsem po něm s nelibostí, když konečně zvedl mobil.
– Nemám čas – vyhrkl. – Jsem v práci.
Nevěřila jsem vlastním uším. Ležela jsem tu, sotva živá, a on se ani nenamáhal poslat mi textovou zprávu. Naštěstí lékař, který se o mě staral od začátku, byl často na telefonu.
– Jak se daří nemocné nevěstě? – často si s ní povídal.
Kdykoli měl volnou chvilku, věnoval mi pozornost. Hodně jsme si povídali a žertovali…
– Jsi na mě tak hodný… – řekla jsem mu jednou.
– Škoda, že teď odcházíš… – pohladil mě po ruce. – Samozřejmě, teď už svatba proběhne bez problémů, že? – V jeho hlase jsem jasně slyšela smutek. Musela jsem uznat, že se mi moc líbil – zřejmě jsem se mu také zalíbila…..
Odešla jsem z nemocnice a Darek se znovu objevil.
Choval se stejně jako před mou nemocí.
– Pochop to, miláčku. Nemůžu vystát nemocnice, takže jsem tě nemohl navštívit – vysvětloval teď. Poslouchala jsem ho s rozpaky a cítila, jak ve mně roste podráždění. Pokud mu to dělalo takový problém, mohlo to znamenat jen jedno… – pravda se ke mně začínala dostávat. Očividně mu na mně tolik nezáleželo. Ale nechtěla jsem podnikat radikální kroky, pořád jsem doufala, že se věci změní k lepšímu, že Darek pochopí svůj omyl…..
– Tak co, stanovíme datum svatby? – zeptal se mě jednoho večera.
Už už jsem mu chtěl přikývnout a pak se mi zcela nečekaně vybavily modré oči doktora Petera. Naše rozhovory, vtipy…
– Nebudu se vdávat – zavolala jsem mu druhý den. – Nechtěl bys přijít na kávu?
– Teď, když máš volno. S největší radostí – ujistil mě vřele.
A tak začala naše láska. Vybrala jsem si Piotra a nelituji toho. Vím, že on, a ne Darek, je mi určen. Také už vím, že právě Piotr je člověk hodný stoprocentní důvěry. Dokázal to, když se o mě během mé nemoci tak dobře staral, i když nemusel.
