“Dům se pro něj stal hotelem, nic v něm nedělal, neopravoval ho ani nevylepšoval. Jednou nadhodil, že v něm nerad pobývá a že když nepracuju, nemá si se mnou o čem povídat. Byla jsem plná lítosti. Musela jsem s tím něco udělat.”
Místo abych se věnovala dávno opuštěným vášním, užívala si volného času, ze všech sil jsem se snažila Jackovi zavděčit. Zapomněla jsem na sebe!
Když jsem před dvěma lety odešla do důchodu, radovala jsem se v domnění, že budeme mít s manželem konečně více času pro sebe. Jaké bylo mé zklamání, když mě Jacek začal zanedbávat a trávil více času v kanceláři. Doma mluvil jen o práci, navíc s mírnou shovívavostí k nechápavému důchodci, který postával u hrnců a staral se hlavně o to, aby si nacpal břicho. Měla jsem dojem, že si mě přestal všímat.
Začala jsem brečet v koutcích, litovat kamarádky, sestru a kohokoli, koho jsem mohla. Více než šest měsíců jsem se chovala jako oběť osudu. Začala jsem o sobě přemýšlet negativně. Zastavovala jsem se před zrcadlem a nevraživě se dívala na stále se zvětšující záhyby na břiše, na stehnech, na vrásky, které přibývaly šíleným tempem.
Můj manžel mezitím vzkvétal. Musím přiznat, že vypadal příznivě – štíhlá postava, záblesk v očích. Začal používat drahé toaletní vody, oholil si stárnoucí knír. Dům se pro něj stal jako hotel, nic s ním nedělal, neopravoval ho ani nevylepšoval. Jednou řekl, že v něm nerad pobývá. A že když jsem nepracoval, neměl si se mnou o čem povídat. Smutek mě dusil, jako bych se dusila.
Psycholog mi hodně pomohl
Dělala jsem všechno pro to, aby takhle nepřemýšlel. Začala jsem o sebe zvlášť pečovat. Nakupovala jsem, změnila jsem styl oblékání, barvu vlasů, líčení. Všechno bezvýsledně! Uvědomila jsem si, že zřejmě někoho musí mít, že mě podvádí. Neměla jsem však žádné důkazy. Stávala se ze mě psychická troska a on mě stále více odmítal a dovolil si nevlídné tóny, šťouchance. “Stávám se neviditelnou – kdo jsem? Proč se to děje?” – Neznal jsem odpověď.
Jednoho rána, s očima opuchlýma od bezesné noci – jsem si řekla: dost! Ještě jsem nevěděla, co budu dělat, ale bylo to rozhodnutí, od kterého se postupně začaly…. pozitivní změny.
Mým prvním krokem bylo navštívit psychologa. Doporučil mi ho kamarád, kterého vytáhl z bryndy. Byl to skutečný výtečník: pohledný, vřelý, moudrý a se smyslem pro humor. Při našich rozhovorech jsem začínala smutkem a slzami a končila smíchem. Obrátil každou negativní myšlenku naruby. Ukázal mi dobré stránky situace, která se do té doby zdála beznadějná. Pomohl mi nastavit hranice.
Naučila jsem se nové řeči, tónu, pohledu, dokonce i držení těla, pohybům. Stávalo se to samo sebou. Povídali jsme si o knihách, o mých oblíbených filmech. Nevytrhl mě, myslím, že jsem se do něj trochu zamilovala. Ale co čert nechtěl! Nejdůležitější bylo, že mi pomohl.
Zhubla jsem, začala jsem běhat kvůli kondici. Přestala jsem se tolik soustředit na Jacka. Poznala jsem nové lidi. Jacek si všiml změny. Stále častěji nahlížel do mého pokoje a ptal se, co dělám. Odpovídala jsem zdvořile, ale ne vždy vyčerpávajícím způsobem. Investovala jsem do sebe. Byla jsem schopná jít sama do kina, do divadla, na koncert a nezajímal mě názor ostatních.
Začal jsem se znovu stavět na nohy. Věřila jsem, že mohu být šťastná i bez manželova souhlasu. Uvědomila jsem si, že nemusím přinášet celoživotní oběti pro své blízké, kteří to vůbec nepotřebují. Začala jsem se smát, lépe a kvalitněji spát, chodit na dlouhé procházky. Zlepšila se mi pleť, vlasy. Cítila jsem se přitažlivá.
Zbožňoval mě jako teenager
Jednoho dne Jacek navrhl, abychom šli na oslavu výročí jeho továrny. Pozvání mě překvapilo, protože už nějakou dobu chodil na oslavy sám a vysvětloval mi, že tam budou lidé, které neznám. A tady, no, taková změna.
Rozhodl jsem se za nás bojovat. Říkala jsem si, že i když je něco, nějaká aféra v práci, je čas na konfrontaci. Pěkně jsem se oblékla, jemně nalíčila… Cítila jsem se uvolněně, měla jsem skvělou náladu, muži mě zvali k tanci, spřátelila jsem se s Jackovou kamarádkou. A můj manžel… mě zbožňoval. Po několika hodinách mě začal přemlouvat, abychom šli ven. Nechtělo se mi, ale něco mi říkalo, abych ho poslechla.
V taxíku mě držel za ruku, pořád říkal, jak je pyšný, jak mu kolegové závidí, že má tak atraktivní ženu. Byl to průlom.
Postupně náš vztah ožil, začali jsme spolu chodit ven. Koupili jsme si nová kola a pořádali výlety za přáteli. Plánovali jsme společnou cestu na dovolenou a zatím i pěkný Silvestr s přáteli. Stálo za to se od sebe vzdálit, abychom se později vrátili s novou energií a nadějí. Nadějí na další hezké společné roky – v plném slova smyslu.
