“Můj otec byl odsouzen na 25 let. Nevěřil jsem v jeho vinu. Slíbil jsem si, že ho z vězení dostanu. Koneckonců nemohl shnít pro svou nevinu. Můj advokát mě přesvědčil, abych se nechala geneticky vyšetřit, a pak se mi zhroutil svět.”
Nevěřila jsem, že otec zabil mou matku, přestože byl odsouzen k 25 letům vězení. Soud neměl žádné pochybnosti, všechny důkazy ukazovaly na něj. On však tvrdil, že je nevinný, a to pro mě bylo nejdůležitější, prostě jsem věděla, že otec nelže. Dokázal jsem rozluštit každou mimovolnou grimasu, záškub obličejových svalů, který ho prozrazoval. Vzpomínám si, že mi někdy, znuděný svou naléhavostí, nenuceně sliboval něco, co neměl v úmyslu dodržet, a já, jak jsem ho pozoroval, jsem okamžitě věděl, že z toho nic nebude. Ano, občas lhal, nikdo není dokonalý, ale tentokrát ne.
Chodil jsem do vězení na každou návštěvu, mluvil s ním, sledoval jeho tvář. Mluvil pravdu, svou mámu nezabil. Neměl by k tomu důvod, tvořili opravdu sehraný pár a já byl jejich jediný, milovaný syn. Tehdy jsem si toho rodinného štěstí nevážil, myslel jsem si, že je to normální. Společné večeře, které matka milovala a já je považoval za čistou ztrátu času, rozhovory u stolu, vtipy a otcův tichý smích. Nuda.
Bože, kolik bych za to dal, kdybych mohl vrátit čas.
Milovali se, byli šťastní, proč by ji chtěl zabít? Vlastně zemřela kvůli mně, to si nikdy neodpustím. Vyšetřovatel řekl, že byla několikrát bodnuta, ale stále žila. Kdyby ji včas odvezli do nemocnice, mohla se z toho dostat. Jenže já jsem nešel domů v obvyklou dobu. Po vyučování jsem se vydal s kamarády do nákupního centra, abych se podíval na holky, které tu měly svou poutní cestu. Pak nám Buła půjčil peníze na lístky do kina, tak jsem napsala mámě, že jdu na promítání.
Měla jsem zavolat, ale dala jsem přednost neosobní formě kontaktu s rodičem. Okamžitě by začalo povídání: kam, s kým, kdy si uděláš úkoly? A tak jsem poslala zprávu a měla to za sebou, protože po mých šestnáctých narozeninách jsme se dohodli, že se nemusím rodičům zpovídat pokaždé, když jdu ven. Kdybych přišel ze školy rovnou domů, našel bych ji ležet na pohovce, ke které se doplazila a hledala svůj telefon. Policie ho našla v koupelně na poličce na ručníky. Máma byla napadena v kuchyni, zločinec v panice utekl kvůli zvukům přicházejícím ze schodiště, zabouchl za sebou dveře a nechal umírající ženu samotnou.
To byla moje rekonstrukce událostí, nemohlo to být jinak, ale policie otce obvinila. Naprosto zbytečně, protože ten den byl na služební cestě, 150 kilometrů od našeho města. Nemohl to dokázat, jel sám a schůzka byla telefonicky zrušena ještě před jeho příjezdem, takže ho nikdo neviděl ani cestou, ani v cíli. Místo toho jeho podobu zachytily bezpečnostní kamery, umístěné nad obchodem v naší ulici. Nezachytily jeho tvář, jen celkový obrys siluety oblečené v diplomatickém saku. Otec obvykle nosil sako, ale při významnějších příležitostech si oblékal elegantní popelavé sako.
Najal jsem špičkového právníka, aby se případu ujal.
Od té chvíle se stal hlavním podezřelým, ačkoli záběry byly tak nekvalitní, že nemohly být žádným důkazem. Rodina si však myslela něco jiného, zejména moje babička, u které jsem musel zůstat. Několik dní plakala a pak se semkla a začala čekat na spravedlnost.
– Doufám, že shnije ve vězení,” řekla a nevšímala si mého rozčilení.
– Nemůžeš ho podezírat, on to neudělal! – Zakřičel jsem jí jednou do tváře.
– Chudáčku, co ty musíš taky prožívat – snažila se mě uklidnit, ale bylo pozdě.
Právě jsem se dozvěděla, že mého otce odsoudila a usvědčila jen proto, že nikdo lepší nebyl po ruce. Zapomněla, že byl dobrý manžel, zeť a skvělý táta. Najednou z něj byl grázl, který se v záchvatu vzteku vrhne na ženu svého života, několikrát ji udeří nožem, schová jí mobilní telefon, aby si zraněná nemohla zavolat pomoc, a uteče. A ještě později neobratně předstírá, že byl na služební cestě, ačkoli to nikdo nemůže potvrdit.
Soud otce odsoudil, ale nikdo mě nedokázal přesvědčit o jeho vině. Jakmile jsem dosáhl plnoletosti, začal jsem disponovat penězi nahromaděnými na společném účtu rodičů. Najal jsem si nejlepšího právníka ve městě, aby se ujal případu vraždy mé matky a podal návrh na zrušení rozsudku. Pak jsem se vydal na návštěvu.
– Můj přítel. Jsi nejlepší – položil otec ruku na stůl a čekal, až mu podám svou.
Pevně propletl prsty a předal mi poděkování za právníka, který ho navštívil těsně před mou návštěvou.
– Vyhrajeme, tati – opětovala jsem jeho objetí. – A najdeme máminého vraha.
Museli jsme se chovat obezřetně, abychom prudkými gesty nepřitáhli pozornost strážného, který hlídal místnost. Můj otec seděl v pavilonu pro nebezpečné zločince a platila pro něj přísnější bezpečnostní pravidla. I to jsem hodlal změnit, právník slíbil, že se pokusí zlepšit podmínky jeho věznění do příštího slyšení.
– Vaše matka nezemřela kvůli mně,” zopakoval znovu.
– Nemusíš mě ujišťovat, věřím ti.
– Možná mluvím sám se sebou? Ve vězení se člověk musí mít čeho chytit. Každý den si říkám, že nejsem vrah, jinak bych se zbláznil.
Z vězení jsem vždycky vycházel nemocný zoufalstvím z toho, že mě tam nechali.
– Už to nebude dlouho trvat, tati – slíbil jsem mu, když jsem odcházel. – Právník projde spis a určitě najde nějaké lapsy. Jakmile budeš na svobodě, budeme společně hledat toho, kdo mámu zabil.
Otec zavřel oči, abych neviděl, jak se v nich maluje úzkost.
– Neztratil jsi naději, že ne?
– Věřím jen v tebe, chlapče. Vždycky jsi byl pro mě tím nejdůležitějším,” řekl z hloubi srdce.
Byl dojatý, jako by mě viděl poprvé.
Pevně mi stiskl prsty a nepustil je, dokud strážný neohlásil konec návštěvy. Z vězení jsem vždycky odcházel nemocný zoufalstvím, že ho opouštím Několik týdnů jsem žil v euforii, přesvědčený, že právník udělá zázrak. První rozhovor s pilířem advokacie mě vyčerpal a těžce podkopal mou důvěru v jeho schopnosti.
– Pečlivě jsem prostudoval spis a neviděl jsem žádné procesní nedostatky, kterých bych se mohl chytit, když jsem žádal soud o přešetření případu, řekl.
– A důkazy? Předpokládám, že je lze zpochybnit? – Zeptal jsem se horečně.
– Kamerové záznamy a absence alibi jsou pouze nepřímé důkazy, váš otec byl odsouzen na základě otisků prstů sejmutých z vražedné zbraně. Z rukojeti nože byly sejmuty otisky prstů vaší matky a jejího manžela. To znamená, že nůž držel v ruce jako poslední.
– Je to všechno? Hloupé otisky prstů a nic víc?
– Pak jsou tu mikrostopy a svědectví souseda. Tvrdila, že slyšela zvuky hádky, u soudu vypověděla, že se vaši rodiče hádali o syna.
– O mně?
– Vy jste to nevěděl?
– Bylo mi šestnáct, moje rodina mě na radu psychologa oddělila od soudu,” řekl jsem tiše.
– Sousedka řekla, že její otec vykřikl tvé jméno. Byl velmi rozrušený. Křičel, že to nedopustí.
– Co tím myslel?
– To nemohla s jistotou říct.
– Jak si tedy stojíme? Budete žádat soud, aby rozsudek zrušil?
– Bohužel nemám důvod – právník si sundal brýle. – Je mi to moc líto, jestli chcete, půjdu to oznámit svému klientovi. Nerad beru lidem naději, ale v tomto případě mi nic jiného nezbývá.
– Počkejte chvilku – přerušil jsem ho. – Můj otec neměl důvod chtít zabít mou matku. Hádka, kterou slyšel soused, není důvod, lidé se mezi sebou pohádají a pak zapomenou a žijí dál.
– Pokud nejde o ty nejdůležitější věci,” řekl právník.
– O které?
– Raději bych se nedělil o dohady, raději zůstaňme na půdě důkazů.
– Potřebuji to vědět, rozumíte? Musím! – Bouchl jsem pěstí do stolu.
Právník se tvářil nevzrušeně, musel toho už vidět hodně.
– Vaše důkazy nemají cenu ani libry masa,” argumentoval jsem. – Otisky prstů? Vždyť v tomhle domě bydlel můj otec, ten používal nůž každý den. Mikrootisky? Co to vůbec je?
Advokát se chápavě usmál, ale nepřerušil ho.
– A nakonec svědectví vlezlé ženské, pravděpodobně hluché,” dokončil jsem.
– Slyší dobře a dokázala říct mnohem víc než u soudu. Když stála na lavici svědků, měla takové obavy z přísahy, že se bála říct byť jen malou nepravdu a omezila svou výpověď jen na klíčové momenty sporu.
– Ale víte, co neřekla? Obhájce přikývl.
– “Mluvil jsem s ní.
– Nerozčilujte mě,’ varoval jsem ji.
– Neměl jsem to v úmyslu. Hádka se týkala velmi soukromé záležitosti, takže bych raději neopakoval podrobnosti.
– Pokud se ta záležitost týkala mě, klidně to nikomu opakovat nebudu, – povzbudil jsem ho ironicky.
– Fajn, jak si přejete. Nebudu citovat ženu, která hádku vyslechla, stačí říct, že šlo o odhalení vašeho původu. Můj otec s tím nesouhlasil.
– Nebyl jsem adoptovaný, že ne? – Vstal jsem a prudce odstrčil židli.
– Prosím, uklidněte se. Nemyslím si, že jsi to tak myslela.
– O co proboha šlo? Jak to mám zjistit?
– Zeptej se svého otce. A nezapomeňte na možnosti, které nabízí testy DNA.
Když jsem přišla domů, vytáhla jsem krabici, do které jsem zabalila máminy a tátovy osobní věci. Vyndal jsem holicí strojek se zbytky tátových vousů a máminu štětku, na které se zachovalo několik vlasů. Prvotřídní srovnávací materiál. Přečetl jsem si návod na internetu a udělal, co jsem potřeboval. Zásilku jsem měl téměř hotovou, chyběl jen můj genetický materiál. Odebrala jsem stěr z tváře a uzavřela lahvičku.
Hotovo, připraveno k odeslání do laboratoře.
Když už bylo pozdě, přemohly mě pochybnosti. Vzorky putovaly poštou do laboratoře a já se divil, proč jsem to udělal. Opravdu jsem chtěl vyřešit záhadu svého původu? Hlavně aby to nebyl výmysl znuděné ženy, jejíž jedinou zábavou bylo odposlouchávat sousedy… Výsledky dorazily těsně před další schůzkou. Roztrhla jsem obálku a… nic, vůbec nic. Byl jsem matčin syn, takže adopce nepřipadala v úvahu. Nebudu říkat, že se mi ulevilo.
Podíval jsem se na druhý výsledek. S otcem jsem nebyl příbuzný ani v nejmenším. Věděl, že vychovává dítě, které není jeho vlastní? Podvedla ho máma a neřekla mu, že otěhotněla se svým milencem? Vím, že se to v životě stává, ale ne s mými rodiči. Milovali se, tady nebyl prostor pro nevěru, i když… co jsem mohla vědět, když se ta nevěra týkala doby před mým narozením?
– Řekni mi celou pravdu,” dožadoval jsem se a ukazoval otci výsledek testu DNA.
Zbledl ještě víc, pokud to bylo možné.
– O čem jste se s matkou hádali před… – odkašlala jsem si, slova mi neprošla hrdlem – než zemřela?
– Nezabil jsem ji, možná jsem jí trochu ublížil, ale nezabil jsem ji – jeho šepot byl sotva slyšitelný.
– Byl jsi to přece ty! – Byl jsem v šoku. – A tak jsem věřil ve tvou nevinu!
– Nevěděl jsem, co dělám, jen jsem chtěl, aby si to rozmyslela. Nemohl jsem tě ztratit, jsi pro mě nejdůležitější.
– O čem to mluvíš! – Zvýšil jsem hlas.
Strážný se výmluvně pohnul
– Nemohli jsme mít děti. Problém spočíval ve mně, a tak jsme využili spermabanku a byli si jisti, že se na to nikdy nepřijde. Všechno bylo v pořádku, dokud nevznikl precedens – v Německu soud nařídil odtajnit údaje o dárcích. Pak Gosia rozhodla, že bys měl vědět, odkud pocházíš, protože bys jednou mohl chtít hledat svého otce. Vysvětlila mi, že jde o poctivost, že rodinu nelze budovat na lži. Nesouhlasil jsem s ní, ale ona trvala na svém. Když jsem se vrátil z neúspěšné služební cesty, strašně jsme se kvůli tomu pohádali. Stáli jsme v kuchyni, já popadl nůž a začal se jím ohánět. Nechtěl jsem jí ublížit, ještě stála na nohou, když jsem vyběhl z domu. Přísahám, že jsem nevěděl, co dělám, probudil jsem se až venku. Nasedl jsem do auta, abych se projel pro jistotu. Věděla jsem, že za chvíli budeš doma, takže jsem se o Gosiu nebála. Nevěděl jsem, že je vážně zraněná. Myslela jsem jen na tebe, nemohla jsem dopustit, abys měl byť jen stín pochybností o poutech mezi námi.
– Ale domů jsem se nedostal včas. Proto zemřela.
– Nemůžeš si to vyčítat… – v otcově hlase zazněla nejistota.
Také si myslel, že jsem mohl matku zachránit. Natáhl ke mně ruku a položil ji na stůl. Čekal, až mu podám svou, a jako obvykle mi ji potřásl. Vstal jsem.
– Už jdeš? – Byl vyděšený. Bál se, že mě ztratí. Otočila jsem se na druhou stranu. – Ale vrátíš se? – Otcův hlas se zachvěl, na okamžik jsem si myslel, že se rozpláče. Nevěděl jsem, jak mu odpovědět.
