“Zdánlivě jsem se starala o dítě, ale kromě toho jsem uklízela, prala, vařila a starala se o domácnost. Připadala jsem si spíš jako pomocnice v domácnosti než jako manželka a rovnocenná partnerka Rafala. Nikdy se o dítě nestaral, nikdy mi s ničím nepomáhal, protože měl >>těžké studium<<, jak s velkým uspokojením zdůrazňovala moje tchyně”.
Místo toho se mi narodila dcera, moje milovaná Zuzanka. O rok později jsme se s Rafalem vzali. Bydleli jsme nahoře v domě mých tchánů. Svou malou dcerku jsem velmi milovala, ale její přítomnost mě přesto zvláštním způsobem ohromovala. Všechno se tak náhle v mém životě změnilo o tři sta šedesát stupňů. Byla jsem puberťačka, školačka, dívka, a najednou jsem byla matkou, manželkou a snachou, asi ne zrovna vítanou.
Tchyně mě považovala za hospodyni.
Tchánovci nás podporovali, protože manžel studoval práva. Bylo znát, že se studia nevzdá. Tchyně by to nikdy nedovolila, chtěl se stát právníkem a v budoucnu převzít otcovu advokátní kancelář. Na mě nikdo nemyslel, byla jsem pro Rafala něco jako přívěsek. Nezáleželo na mně ani na tom, co chci se sebou dělat. Nikdo se mě neptal, jak se cítím nebo jak to zvládám.
Zdánlivě jsem se starala o dítě, ale kromě toho jsem uklízela, prala, vařila a starala se o domácnost. Připadala jsem si spíš jako pomocnice v domácnosti než jako manželka a rovnocenná partnerka Rafala. Nikdy se o dítě nestaral, nikdy mi s ničím nepomáhal, protože měl “náročné studium”, jak s velkým uspokojením zdůrazňovala moje tchyně.
Nevím, proč měla být “náročná studia” důležitější než jeho rodné dítě, ale z nějakého důvodu podle tchyně byla. Kromě toho jsem, také podle ní, přece nic nedělala, seděla jsem doma s dítětem, které jsem měla živit. Uvědomovala jsem si, že nepracuji a nevydělávám peníze, ale – zcela odhlédnuto od toho, že jsem matkou jejich vnučky – všechno, co jsem doma dělala, mělo také nějakou cenu.
A ani ne něco, protože kdyby to všechno museli platit oni, stálo by je to docela dost. Bohužel to nikdo neocenil a já nepočítala s tím, že by to ocenili. Rafał mi pořád opakoval, že mě miluje, ale jeho láska byla taková vlažná. I tato vyznání byla jakoby od věci. Občas jsem měla dojem, že víc miluje všechny ty šifry, které celou noc studoval, než mě a Zuzku.
Moc jsem si přála, abychom žili odděleně, dokonce jsem si to přála, určitě by to mezi námi bylo lepší a možná bych se konečně cítila jako doma. Ale věděl jsem, že je to, alespoň prozatím, naprosto nereálné. Když byly Zuzce tři roky, nabídla jsem jí, že ji dám do školky, zatímco si budu hledat práci.
– A kam vás vezmou do práce? – zasmála se tchyně a neskrývala zlobu.
– Po něčem se poohlédnu.
– Milé dítě, vždyť nemáš ani maturitu. Budeš uklízet? Nebo nakrájet mrkev do kuchyně? Nebo dělat knedlíky?
– Říká se, že není těžká práce,” zamumlala jsem, “někdo musí dělat i knedlíky.
– Mluv,” řekla tchyně.
– Co si o tom myslíte vy? – Otočila jsem se na manžela, který zatím neřekl ani slovo.
– Myslím, že máma má pravdu. Pošleš dítě do školky, tam se o ni nepostarají, brzy začne být nemocná a sama si vyděláš jen almužnu. Nestojí to za to, abyste si zaplatili vstupné.
Ještě jsem se ho snažila přesvědčit, když jsme šli k sobě nahoru, ale nic z toho nebylo. Vlastně bych se tomu neměla divit, podle manžela měla matka vždycky pravdu, byl to bod jednoho z rodinných pravidel. Takže jsem zůstala doma. Jistě, proč bych měla nechat uklízet někoho jiného za peníze, když jsem mohla tchýni zadarmo, že?
Svou první háčkovanou tašku jsem si ušila podle návodu z dámského časopisu. Občas jsem je četla, abych zabila večerní nudu, když už Zuzia spala a Rafal nadával na kodexy a zapomínal, že má ženu. Moc se mi to líbilo, a tak jsem si v obchoďáku koupila provázek a zkusila si ho vyrobit sama. Několikrát jsem očistil a vylepšil, až jsem nakonec pocítil uspokojení. Byla identická s tou na fotografii. Jolku jsem potkal náhodou, když jsem jel se Zuzkou navštívit rodiče.
– Basio, ahoj, jak dlouho jsme se neviděly – vrhla se mi kolem krku, i když jsme nebyly zrovna blízké kamarádky – tvoje dcera? Jak je teď velká… – žvatlala dál a nečekala na mé odpovědi. – A jakou máš skvělou tašku,” změnila náhle téma. – Kočičko, řekni mi, kde jsi ji koupila? Musela stát majlant…
Zamračila jsem se.
– Ne, vyrobila jsem si ho sama.
Jolka zírala s široce otevřenýma očima a údivem ve tváři.
Myslím, že nemohla uvěřit.
– Neděláš si legraci?
– Ne – zasmála jsem se – provázek, háček a pryč….
– No jo, já zapomněla, že jsi v tomhle směru vždycky byla nadaná. Udělala bys mi jeden? Prosím. Zaplatím ti, nechci to zadarmo. Moji kamarádi na univerzitě se zblázní závistí.
Udělal jsem to a o pár dní později jsem měl v ruce své první vlastní peníze po dlouhé době. Ještě téhož dne jsem si za ně koupila další provázky a večer jsem si začala kreslit vlastní vzor na zbrusu novou tašku.
– O čem to škrábeš a škrábeš? – Zeptal se mě jednoho večera Rafał. Jako zázrakem se odtrhl od svých kódů – učíš se háčkovat? Na co, budeš šít ponožky pro prarodiče? – posmíval se.
– Ne ponožky – zvedla jsem hlavu – tašky. Zřejmě docela pěkné – dodala jsem.
– ‘Ale ty sis to vymyslel, jako by ti docházely věci. Zajímalo by mě, co s nimi hodláš dělat?
– Budu o tom přemýšlet.
Rafael nesouhlasně zavrtěl hlavou a vrátil se ke svým kódům. A já ke svému výkresu a tašce. Pořád jsem vymýšlela různé návrhy a vyráběla nové a nové tašky. Každá se lišila od té předchozí, žádné dvě nebyly stejné. Prodávala jsem je mezi kamarádkami, mezi maminkami, které jsme se Zuzkou potkávaly na hřišti. Jedna z nich si dokonce vzala jednu pro svou švagrovou a tchyni.
– Budou skvělým dárkem,” řekla, “jsou jedinečné. Máš velký talent,” dodala.
Sestra jich několik prodala ve své kanceláři. Říkala, že její kolegové byli nadšení. Žádné velké peníze to sice nevydělalo, ale aspoň jsem měla peníze na kosmetiku a sladkosti pro miminko. Nemusela jsem se ptát Rafala, který koneckonců nepracoval a bral peníze od rodičů, a to mě nějak ponižovalo.
– Víš co, Baško,” řekla mi jednou Gabi, moje sestra, “měla by sis založit blog, možná nahrávat videa na internet.
– O čem to mluvíš? – Přerušila jsem ji uprostřed věty – Copak jsem absolventka filmové školy nebo co?
– Baśko, Baśko – zavrtěla hlavou – od té doby, co ses vdala, jako by ses odtrhla od reality. Ty tvoje tašky jsou krásné, ty máš opravdu talent. Sama vymýšlíš tak skvělé návrhy. Měla by ses o ně podělit s internetem, měla bys spoustu zhlédnutí. Mohla bys natáčet videa a ukazovat ostatním dívkám, jak je vyrábíš. Určitě by o ně byl zájem. A víš,” zamyslela se na chvíli, “myslím, že by sis mohla založit i internetový obchod. A pak zcela legálně prodávat to, co vyrobíš.
– Ehm, nemyslím si, že bych mohla – faktem je, že od té doby, co jsem odešla ze školy, jsem víc uklízela, vařila, prala a, no, starala se o dítě. Měla jsem pocit, že jsem od ovládání počítače vzdálená světelné roky. – Rafał určitě nebude souhlasit, zase bude všechno kritizovat,” dodala jsem smutně. – Kdo by uklízel dům a vařil polévku pro mého tchána?
Gabriela na mě dlouhou chvíli mlčky hleděla.
– Stala ses na něm strašně závislá, vůbec tě nepoznávám,” povzdechla si nakonec. – Vůbec nic mu neříkej, pomůžu ti, založíme si firmu, internetový obchod a pak půjdeme dál. Uvidíš, že to bude fungovat. Všechno ti ukážu na internetu a ty se to rychle naučíš.
Ano, měl jsem pochybnosti
Jedna věc je vyrábět háčkované tašky po večerech doma, když Zuzka spí, ale druhá věc je založit si firmu a provozovat obchod, dokonce i internetový. Všechno to papírování, sociální pojištění, PIT a další úřední záležitosti šly mimo mě. Bála jsem se, že to nezvládnu, vždyť jsem ani nedokončila školu, neměla jsem ani maturitu, což mi Rafał čas od času neodbytně připomínal. A ještě častěji moje tchyně, která mi ráda dávala špendlík do hlavy. Usilovně se snažila, abych nezapomněla, že jsem horší než oni všichni, protože nemám vzdělání.
Gabi se však nenechala odbýt, stále pro mě sháněla nové zakázky, a dokonce některé z mých tašek umístila na internet. A samozřejmě je prodávala za velmi konkrétní peníze. Tehdy jsem se rozhodla.
– Ať se děje, co se děje, řekla jsem si a společně se sestrou jsme založily firmu.
Gabriela měla na starosti chod obchodu, fotografování a vystavování hotových tašek. Já jsem vymýšlela nové návrhy, objednávala provázky a tašky vyráběla. Teď už byly stále luxusnější, s aplikacemi, kravatami a nejrůznějšími dalšími doplňky. Bylo to opravdu čím dál lepší a já cítila čím dál větší uspokojení z toho, co dělám. Měla jsem velkou radost, když jsem viděla, že se všem moc líbí, chválí je, kupují si je a dokonce si je objednávají i do budoucna.
Konečně jsem už neřešila jen dům tchánovců, cítila jsem se více ceněná. Konečně jsem dělala něco pro sebe, vydělávala jsem si vlastní peníze. A bylo to čím dál konkrétnější. Po měsíci jsem doma u večeře oznámila, že už se nebudu starat o celý dům, vařit pro všechny ani po všech uklízet, protože na to prostě nemám čas.
– Co musíš udělat ty? – řekla tchyně neochotně.
– Založila jsem si internetový obchod a vyrábím háčkované tašky z provázků,” vysvětlila jsem a usilovně se snažila zůstat klidná.
– Děláš si legraci, že? – Rafał se na mě nevěřícně díval.
– Ne, proč bych měla žertovat?
– A kdo by si takové věci chtěl kupovat? – Pohrdání v tchýnině hlase mě rozechvělo uvnitř.
– No, aby se maminka nedivila, kolik mám zákazníků,” řekla jsem.
– A kdo se postará o dítě? A o dům?
– O dítě se postarám, ať si máma nedělá starosti. A na dům si můžeš najmout hospodyni. Já už hospodyni dělat nebudu,” vstala jsem od stolu a šla nahoru.
Nohy se pode mnou třásly, když jsem stoupala po schodech do našeho pokoje. Sama jsem netušila, kde se ve mně vzalo tolik odvahy. Trochu jsem se bála, že mi Rafal bude dělat naschvály. Koneckonců jsem byla drzá na jeho maminku. On však neřekl ani slovo. Druhý den se asi musel podívat na webové stránky našeho obchodu, protože když jsme šli spát, zaslechla jsem překvapivá slova.
– Netušil jsem, že mám tak talentovanou ženu. ‘Ty vaše tašky jsou nádherné. A lidé je skutečně kupují.
Srdce mi poskočilo. Už jsem si nepamatovala, kdy mě pochválil, nejspíš nikdy. Objala jsem ho a cítila, že to mezi námi možná ještě bude dobré, že to bude jako kdysi, na samém začátku naší známosti, když tu Zuzi nebyla a my byli sami, mladí, svobodní a tak zamilovaní jeden do druhého.
Od té doby, co jsem začal vyrábět tašky a vydělávat si vlastní peníze, jsem si byl čím dál jistější. Přestala jsem si připadat jako nula v manželově rodině, vhodná jen na úklid a vaření. Měla jsem život a práci, která mi přinášela zisk a kterou moji klienti oceňovali. Mezi mnou a Rafalem se to zlepšilo, najednou se ke mně přestal chovat jako k hospodyni a začal mě brát jako manželku.
Situace se změnila k lepšímu, když se ho spolužáci začali ptát, jestli dívka, která prodává na internetu tak krásné ručně vyráběné tašky, je jeho manželka.
– “Jsem na tebe pyšný, miláčku,” řekl mi, “dnes jsem na univerzitě zjistil, že moje žena je skutečná umělkyně,” dodal po chvíli.
– Je trochu škoda, že si toho nevšiml sám – nemohla jsem to vydržet.
– Všiml jsem si toho, všiml jsem si toho, ale sám víš, že o tom vůbec nic nevím.
Nepoznal jsem ho.
Po nějaké době mi Rafal zcela nečekaně navrhl, abych se vrátil do školy a zkusil si udělat maturitu.
– A Zuzia? – Zeptal jsem se.
– Byl nejvyšší čas poslat ji do školky.
Neptala jsem se, co na to řekne maminka. Co mi na tom nakonec záleželo, bylo to naše dítě a naše rozhodnutí. Není to tak dávno, co jsem si myslela, že z mého manželství ani z mého dalšího vzdělávání nevzejde nic dobrého, že všechno kolem mě směřuje přímo ke katastrofě. Teprve když jsem sama vzala svůj život do vlastních rukou, nějak jsem to urovnala. Dokonce i tchyně se ke mně začala chovat lépe.
Od nového roku jsem se vrátila do školy. O domácnost se teď stará hospodyně a Zuzka chodí do školky. Můj obchod se stále více rozrůstá a já mám stále zajímavější nápady. Rozhodla jsem se, že se po maturitě pokusím dostat na uměleckou školu – o tom jsem koneckonců vždycky snila.
