“- Kdo by si pomyslel, že budeš mít kariéru. Dokázal jsi to.” Kryštof nevěřícně zavrtěl hlavou. – Ano, o všechno jsem se postaral sám, s pomocí přátel. Asi si vzpomínáš, že jsem se mohl spolehnout jen na vlastní síly? – Odpověděl jsem. Neodpověděl. Zabýval se rozhovorem s dětmi a mě zcela ignoroval.”
– Táta psal, že brzy přijede, chce se s tebou setkat, hlásil patnáctiletý Miloš bez emocí, aniž by odtrhl oči od počítače.
– Skvělé,’ okomentovala to zdvořile třináctiletá Blanka.
– Ne s tebou, ale s mámou,” vrátil ji bratr na zem.
Překvapilo mě to.
že Christopher přišel s nápadem setkat se po deseti letech a že jsem necítila vůbec nic, žádné vzrušení při pomyšlení, že ho uvidím. Srdce mi tlouklo klidně, ruce zůstaly suché. Stejně tak mé oči. Dřív to bylo jiné, pomyslela jsem si, že mu nikdy nebudu lhostejná. Kolik nocí jsem proplakala touhou a tlumila vzlyky polštářem, aby je Miłosz a Blanka neslyšeli. Nechtěla jsem jim přidělávat starosti. Stačilo mi, že je otec opustil a odešel na druhý konec světa za lepším osudem – příliš daleko na to, aby mohl být rodičem nebo alespoň navštěvovat obvyklé návštěvy.
Zpočátku jsem si myslel, že odjet do Států je skvělý nápad. Bylo to trochu daleko, ale Christopher tam měl kamaráda, který mu slíbil, že mu pomůže najít práci, byt a všechno, co k životu v cizí zemi potřebuje.
– Nemělo smysl, abychom jeli všichni společně. Zůstaň s dětmi a já připravím půdu a připravím vás všechny na cestu, jakmile se postavím na nohy. Rozešlu životopisy, kam budu moct, podepíšu smlouvu a všechny vás dostanu do Států.
Měl takovou radost z nových vyhlídek, že jsem ho nemohl nepodpořit. Ať jde tam, kde ho konečně ocení, místo aby se trápil se šéfem, který žárlí na jeho úspěchy, říkal mi každý večer. Rodina jen získá, když bude Christopher šťastný, a ne neustále zakyslý a bez nálady. Rozloučili jsme se s ním na letišti, všichni tři, i když už bylo pozdě večer. Děti jsem neměla komu nechat, musela jsem je vzít s sebou, pokud jsem chtěla být s manželem do poslední chvíle. Už cestou domů na mě padl stesk a úzkost. Jak bych to bez Christophera zvládla? Tříletá Blanka mi tvrdě spala na rameni, dvouletý Miloš se také chtěl držet v náručí, kňučel, že je unavený, a pořád se ptal na tatínka. Už jsem to nemohla poslouchat, cítila jsem se stejně bezmocná jako děti, aniž bych tušila, co bude zítra.
Strašně se mi stýskalo po Christopherovi. A přitom budoucnost nevypadala tak špatně, abych se s ní nedokázala vyrovnat. Děti už byly bez plenek, Miłosz chodil do školky, do té samé, kde měla Blanka začít s výchovou v trpasličí skupině. Pomalu jsem se chystala vrátit do práce v kanceláři, z čehož jsem měla dokonce trochu radost. Po několika letech kolik, nočního pláče a pyré je to vždycky změna. Není se čeho bát, všechno bude v pořádku, až nás Christopher zavolá za oceán.
Možná nás dokonce přijede vyzvednout? Nastoupíme do letadla a wiuu! Na Christophera a šťastný život. Musím přiznat, že jsem byla mladá, naivní a velmi nezkušená. Pečlivě jsem organizovala život své rodiny, neochotně, ale s rostoucí zručností jsem jako dočasně svobodný rodič nacházela své organizační schopnosti. Pobíhala jsem mezi školkou, domovem a prací, všude jsem se cítila pozdě a nemístně. Děti, vycítivše mou náladu, začaly být velmi nevrlé a neustále se vyptávaly na tátu. Kdy se vrátí a kdy se vrátí… Slíbila jsem, že se všichni brzy uvidíme, a to muselo prozatím stačit. Pro děti, ale ne pro mě.
Bez Christophera jsem si nemohla najít místo.
Byl moje velká láska, drželi jsme spolu už od střední školy, neexistovala jsem sama, vždycky jsem byla polovina páru. Byla jsem Christopherova přítelkyně a pak manželka, matka jeho dětí. Nikdy jsem o sobě nepřemýšlela jinak. Po třech měsících Christopher napsal, že si našel brigádu, která není moc dobře placená, takže nás zatím nebude moci táhnout za jeden provaz ani nám posílat peníze. Zeptal se, jestli bych to zvládla. Odpověděla jsem, že ano, protože jsem mu nechtěla přidělávat starosti. Můj úřednický plat stačil jen na poplatky a první týden života, ale rozhodla jsem se, že se o tom manželovi nezmíním. Nějak to vydržím, dokud si nenajde lépe placenou práci. O půl roku později jsem si neměla od koho půjčit peníze a Kryštof stále nepřispíval do rodinného rozpočtu. Na pomoc mi přišla Agáta, kamarádka ze školy.
– Nedám ti peníze, protože bys neměl co vrátit, ale mohu do tebe investovat a nabídnout ti stáž v mé firmě. Přeškolíš se na realitního makléře, co ty na to?
– To není nic pro mě – zavrtěl jsem hlavou. – Nedokázala bych pochopit všechny složitosti transakce.
– Nebudeš to vědět, dokud to nezkusíš. Sám tě naučím všechno, co umím, a ty roztáhneš křídla.
– Proč? – Zeptal jsem se. – Stejně brzy odjíždím do Států, navíc zapomínáš, že pracuju v kanceláři.
– Jako nekvalifikovaná úřednice za minimální mzdu.
– Není to tak špatné,” řekla jsem bez přesvědčení, protože Agáta měla pravdu.
– Izo, nepřemlouvala bych tě ke změně povolání, kdybych nevěřila, že uspěješ. Máš všechny vlastnosti dobrého vyjednavače, umíš s lidmi mluvit, a to je polovina úspěchu. Abych byl upřímný, neznám jiného člověka s takovými mezilidskými schopnostmi, jako máš ty.
– Jako kdybys měla dvě neustále se hádající děti, taky bys to v sobě vypěstovala,” zasmála jsem se, potěšena pochvalou.
Zeptala jsem se Krzysieka, co si o Agátině nápadu myslí, a on mi zatleskal, dokonce slíbil, že pro mě a děti sežene nějaké peníze, abychom mohli přežít mé studijní období. Stáž v realitní kanceláři byla opravdovým utrpením. Po nocích jsem se probírala materiály a učila se je nazpaměť, zatímco přes den jsem se snažila nově nabyté znalosti uplatnit v praxi. Ale šlo to a v neposlední řadě mě práce začala bavit. A když jsem prodal svou první nemovitost, cítil jsem, že jsem ve svém živlu.
Agáta měla pravdu, roztáhl jsem křídla.
– Vyzvedneme tátu na letišti? – Zeptal se Milosz a odtrhl oči od počítače.
– Prosím! To by byla legrace – přidala se Blanka.
Chystala jsem se vidět Kryštofa poprvé od rozchodu a byla jsem trochu nervózní. Děti na tom byly lépe – jak stárly, začaly trávit prázdniny s tátou. Dokonce si oblíbily jeho přítelkyni Cindy, což jsem po dlouhém vysvětlování sama sobě, že to dělám kvůli dětem, spolkla. S Christopherem jsem se nestýkala, nechala jsem je v rukou Miloše a Blanky, a on mi také nepsal ani nevolal. Vyrostla mezi námi tlustá zeď postavená z mlčení, jako by nás nespojovala dlouholetá láska a dvě děti. Je úžasné, jak rychle se Christopher odřízl od minulosti. Mně to trvalo o něco déle. Christopher se téměř nezměnil, jen mu přibylo trochu šedivých vlasů. Chladně jsem ho pozdravila a pozvala do auta.
– Víte, proč jsem přišel? – zeptal se a zrcadlil můj poslední úlovek.
– Abych se rozvedl – hádal jsem a nastartoval motor.
Systém rozpoznávání hlasu fungoval bezchybně. Christopher to nemohl vydržet.
– To je ale auto! Muselo stát hodně peněz.
– Je to služební auto, pronajaté – otočila jsem se trochu moc ostře, protože mě naštval.
Věděla jsem, že za mořem nedělá kariéru, léta zastával podřízené místo v továrně na kabely, takže jsem po něm nikdy nechtěla peníze pro děti. A teď si mi dovolil vyčítat první slušné auto v mém životě!
– Kdo by to byl řekl, že budeš mít kariéru. Děti říkaly, že jste se přestěhovala do velkého domu.
– Polovinu zabírá kancelář agentury, ale nestěžujeme si, místa je tu pro nás dost. Vedle se nastěhovala Agáta, moje partnerka, takže máme příjemnou společnost.
– To se ti povedlo,” zavrtěl Krzysztof nevěřícně hlavou.
– Ano, o všechno jsem se postaral sám, s pomocí přátel. Musíš si vzpomenout, že jsem se mohl spolehnout jen na vlastní síly?
Neodpověděl.
Zabýval se hovorem s dětmi a mě si vůbec nevšímal. Nehodlala jsem se ho tak snadno vzdát.
– Kam tě mám vzít?
Podařilo se mi ho překvapit. Nakonec se přiznal, že si žádné ubytování nezamluvil. Nejspíš z úspor.
– ‘Tatínek může spát u mě v pokoji,’ oznámila Blanka, a tak jsem se ocitla opět pod jednou střechou s Krzysiekem.
– To se ti vážně povedlo,” zopakoval a s obdivem si prohlížel dům a kancelář.
– Tvrdě jsem pracovala a vůbec jsem si nebyla jistá, jak to dopadne,” řekla jsem upřímně. – Prolila jsem moře slz, ale teď jsem klidná, spokojená a naplněná. A co vy? – Zeptala jsem se.
– Myslím, že já taky,” odpověděl nepřesvědčivě a odešel za dětmi.
Posadila jsem se na zahradní houpačku a zhluboka dýchala. Teprve teď jsem plně pocítila, jak těžkou životní zkoušku se mi podařilo složit.