Kryštof se vždycky smál, že si vzal ženu z vesnice, aby mu prala a vařila. Choval se ke mně jako ke služce, to naučil i mé syny. Ve 49 letech jsem se rozhodla, že musím říct dost.
PAULINA, 49 LET
Jako páté a nejmladší dítě v rodině jsem se neměla na co těšit – věděla jsem, že se musím brzy vdát a založit rodinu, abych nemusela pracovat na farmě. Vdala jsem se ve 20 letech a rok po sobě porodila dva chlapce.
Neměla jsem žádnou naději, že půjdu na univerzitu. Dokončila jsem učňovský obor. Jediné, co jsem uměla, bylo stříhat vlasy. Někdy jsem si představovala, že budu kadeřnicí s vlastním salonem v malém městě, do kterého budu dojíždět ze svého vytouženého domova na předměstí v malém autě. Rodiče mi bohužel žádné iluze nedopřáli – nedostal jsem ani zlotý na jízdenku do Radomi nebo Lublinu, abych si vyzkoušel samostatnost.
Potkal jsem ho na festivalu.
Během každoroční slavnosti pečení brambor v naší vesnici jsem se seznámil s Krzysiekem, který se přišel s kamarády pobavit ve “venkovském stylu”. Hodně se bavili, popíjeli pálenku a smáli se “stylům” mých vrstevníků. Vzpomínám si, jako by to bylo včera, že mi imponovala jejich arogance a drzost; v hloubi duše jsem si připadal jako méněcenný člověk.
Bylo to štěstí, že jsem Christopherovi padl do oka. Mně, malému s velkým nosem a úzkými boky, se tento městský mládenec zalíbil. Christopher byl o šest let starší a jeho rodiče zřejmě tlačili na svatbu. Cestoval od vesnice k vesnici, aby – jak jsem slyšela vtip – “měl doma svého černocha”.
Od prvního setkání si mě nevážil a já naivně věřila, že mě po svatbě s ním čeká jiný život. Ano, byl, ale život odstrkovaného člověka. Po každém dítěti jsem upadla do poporodní deprese. Christopher, ačkoli byl hrdý na to, že má syna a pak ještě jednoho, se o můj osud nezajímal.
Každý rok jsem měla pocit, že ze mě vyprchává život. Bylo mi 26 let a měla jsem pocit, že jsem na pokraji důchodu. Nemusela jsem pracovat profesionálně – Christopher provozoval firmu na pronájem přívěsů, vozidel a traktorů. Čím víc jeho podnikání rostlo, tím víc bobtnalo i jeho ego a arogance. Byl drzý, zlomyslný.
Na každém kroku zmiňoval, že s ním mám život jako z pohádky, ale že jsem nevděčná venkovská holka.
Jeho synové byli vychováváni v tom smyslu, že si mají hledat manželky, které jim budou podřízeny, nikoli partnerky, s nimiž budou vést domácnost. K snídani musely být každý den dva druhy omelet (slaná a sladká), chleba, který jsem si sama pekla, zeleninový salát.
Jednou, když se vajíčko na měkko nepovedlo dokonale, hodil manžel talíř na zem a řekl mi, abych zametla. Moji synové rychle chytili tón a bavilo je, že jim šéfuje. Byli schopni mi plivnout do obličeje a přitlačit mě ke zdi, když jsem jim ve dveřích neustoupila. Ani jeden z nich mi nikdy nepomohl přinést nákup do domu nebo, nedej bože, prostřít stůl.
Když byly maličké, vzhlížely ke mně s důvěrou a obdivem, ale v předškolním věku už jsem pro ně nebyla autoritou. Cítila jsem, že na výchovu dětí nestačím, ale jak jsem mohla poměřit své síly s vůlí tyrana a despoty?
Jednoho dne jsem zapnula televizi u snídaně.
Slyšela jsem příběh ženy, kterou psychicky týral její manžel. To se týká mě – pomyslela jsem si. Zakamuflovaná tvář té ženy prozrazovala zoufalství a… radost zároveň, protože se osvobodila od života s manželem a odhodila okovy. Rozhodla se pro útěk. Také jsem vycítila, že nemrkne okem a nechá mě nahého bez ničeho pro jinou ženu.
Hřebíčkem do rakve pro mě byla zpráva, že jeho 25letá milenka je těhotná. Měla jsem pocit, že jsem promarnila život… Rozhodla jsem se, že buď já, nebo on, a vybrala jsem si sebe. Kdosi mi jednou řekl, že manželství je moje jediná šance na úspěšný život. Tak co jsem udělala? Začala jsem se vracet ke své profesi.
Pokukovala jsem po nových kadeřnických technikách na internetu, prohlížela blogy, webové stránky a obrázky na Pinterestu. Začala jsem vytvářet účesy tréninkem na parukách – překvapivě se z toho vyklubal můj manžílek. Začala jsem obvolávat kadeřnické salony a lázně v okruhu 150 km. Dostala jsem hned několik nabídek na schůzku a dokonce i jednu nabídku na práci.
Sbalila jsem si dvě zavazadla a nechala dopis.
Manželovi a dospělým synům jsem napsala, že odcházím a že si musí poradit sami. Odjela jsem do Radomi. Tam jsem si našla práci v hotelových lázních a tam jsem se seznámila s Janem. Mladšího než já, galantního, elegantního finančníka. Nemohla jsem uvěřit, že když mu spadla moje vizitka, sám ji zvedl. Po letech, kdy jsem byla nikým, jsem se cítila výjimečná, protože mě někdo zvedl a s něčím mi pomohl.
Spotykaliśmy się w innym hotelu. To były emocjonujące schadzki, ale niczego sobie nie obiecywałam. Którejś nocy opowiedziałam mu swoją historię i Janek uznał, że czas rozliczyć się z przeszłością. Tak po 8 miesiącach przyjechałam odmieniona pod rękę z Janem.
Dom był w opłakanym stanie, choć dało się wyczuć obecność kobiety. Ja – zadbana, z nową fryzurą, pomalowana, ubrana w beżowy komplet. Nie pasowałam już do tego miejsca. Chłopcy na mój widok zdębieli, przywitali się chłodno.
Reakcja męża była dokładnie taka, jakiej się spodziewałam – obrzucił mnie spojrzeniem i wyzwał od małp w przebraniu. Ja pomachałam mu przed nosem pozwem rozwodowym. Od 3 miesięcy jestem wolną kobietą, szczęśliwą, w związku z mężczyzną, który jest moim życiowym partnerem, a nie ciemiężcą. Każdej kobiecie życzę mojej odwagi – przyszła późno, ale cieszę się, że ją w sobie odnalazłam.
