Znovu jsem šla z práce pěšky a nesla těžké tašky, zatímco manžel seděl v garáži s přáteli. Cestou jsem potkala jeho otce, jak se často stávalo. O takovém tchánovi jsem si mohla nechat jen zdát, choval se ke mně jako k dceři a vždycky mě podporoval. Ale abych byla upřímná, byla bych raději, kdyby to dělal jeho syn. Nikdy jsem od něj necítila žádnou podporu, ani slovy, ani činy. Manželův otec mi vždycky pomáhal v domácnosti, doprovázel dítě i mě z práce. Je škoda, že syn vůbec nevstoupil do otcových bot.

S Christopherem jsme se seznámili ještě na škole a vzali jsme se v prvním ročníku na univerzitě. Teď už chápu, že to bylo příliš brzy. Nedlouho poté se nám narodil syn. Na rodičovskou dovolenou jsem nešla, protože nejdřív byla univerzita a pak hned práce. Ale Christopher do práce nespěchal. Upřímně řečeno, celý život si žádnou práci neudržel. Většinou někde pracoval půl roku, ale pak ho vyhodili kvůli nedochvilnosti a absencím.

Bydleli jsme s jeho rodiči. Byli to báječní lidé. Chovali se ke mně jako k vlastní dceři a svého vnuka bezmezně milovali. Vždycky s ním rádi zůstali, což mi poskytlo spoustu času na práci. Chápali, že se jejich syn chová na svůj věk nevhodně a příliš bezstarostně, ale přesto to bylo jejich dítě a oni jeho chování tolerovali. Snažila jsem se manželovi vysvětlit, že má vůči rodině a dítěti určité povinnosti, ale on jen mávl rukou.

Když jsem příště šla z práce a nesla těžké tašky, manžel seděl v garáži s přáteli. Cestou jsem potkala jeho otce, jak se mi to stávalo často. Šli jsme spolu a povídali si o budoucnosti našeho syna a jejich vnuka. Řekla jsem tchánovi, že jsem dostala nabídku na práci v zahraničí. Řekl, že mě chápe. Ví, že s jeho synem nemohu počítat. Dodal, že pokud se rozhodnu odejít, rádi se o vnuka postarají.

Tak jsem šel. Měl jsem smlouvu na sedm let. Toto rozhodnutí pro mě bylo velmi těžké. Věděl jsem, že svého syna uvidím maximálně šestkrát do roka, což byl počet cest, které mi smlouva umožňovala. A přesto jsem jel. Měl jsem štěstí na vedení. Vyšli mi vstříc a dovolili mi jezdit domů častěji. Proplatili mi jen šest cest, zbytek jsem si platil z vlastní kapsy. Ale byl jsem moc rád, že mi to dovolili.

Za těch 7 let se toho hodně změnilo. Podařilo se mi dát stranou peníze na malý byt, potkala jsem muže svých snů, stala jsem se nezávislou a odhodlanou. Nechtěla jsem se vrátit k manželovi. On, myslím, také nechtěl pokračovat ve vztahu a zachránit naše manželství.

Ač se to může zdát zvláštní, rozhodla jsem se nejdříve promluvit s jeho rodiči. Nepřeháněla jsem, když jsem řekla, že jsou to báječní lidé. Řekli, že jim je syna líto, ale že mě chápou. Dodali, že já i můj syn budeme u nich doma vždy vítáni. Jediné, o co mě požádali, bylo, abych synovi umožnila se s otcem často vídat, jinak by byl úplně ztracený. Zdálo se jim, že dítě bylo to jediné, co jejich syna zachránilo před úplným zhroucením. Teď nevím, jak to mám synovi říct. Je na otce velmi vázaný a v posledních letech mě vídá jen velmi zřídka.

Agata, 31 let

Související Příspěvky