Když mi bylo osm let, otec opustil matku a odstěhoval se k jiné ženě. Zapomněl nejen na matku, ale i na mě – nezavolal, nezeptal se, jak se mám, nekoupil mi oblečení ani dárky. Jen jednou, když mi bylo deset, mi popřál k narozeninám a dal mi hračku. Pak se naše cesty nakonec rozešly.
Vyrůstala jsem s matkou. A všechno by bylo v pořádku, jen kdyby se o mě zajímala a vychovávala mě. Co si pamatuji, vždycky se snažila zařídit si především svůj citový život. Chápu, že když ji otec opustil, byla ještě docela mladá a potřebovala lásku. V honbě za citem však zapomněla na vlastní dítě. Všechny prázdniny jsem trávila u babičky na venkově, málokdy jsem dostala nové oblečení, a vůbec to nebylo proto, že by nebyly peníze, ale proto, že matka všechno utratila za sebe.
A v prvním ročníku střední školy, když se matka znovu vdala, jsem už byl natrvalo poslán zpátky na venkov. Matčin nový manžel nechtěl vychovávat cizí dítě, navíc jsem ho jen otravovala. V tu chvíli si mě matka nevybrala. Nejenže mě nechala u babičky, ale také mě velmi zřídka navštěvovala a stejně zřídka dávala peníze na mou výživu. Žili jsme z důchodu mých prarodičů – žádný přepych to nebyl. Bylo dobře, že jsme měli alespoň vlastní zahradu, nemuseli jsme kupovat zeleninu a ovoce. Prarodiče také chovali slepice, králíky a krávy, takže bylo mléko, maso a vejce. Nové oblečení mi kupovali, až když jsem z něj buď vyrostla, nebo bylo tak obnošené, že už se nedalo použít.
Navzdory všemu se mi podařilo vzorně složit maturitu a dostat se na denní studium. Studoval jsem to, o čem jsem vždycky snil – bankovnictví. Vysokoškolský titul jsem získal bez jakýchkoli potíží. A to mi pomohlo najít dobrou a dobře placenou práci. Po pěti letech jsem si koupil auto a jednopokojový byt.
Tehdy mi na prahu opět stála matka. Začala plakat, že si její manžel našel mladší ženu a vyhodil ji z domu. Během let, které spolu strávili, se mu podařilo ji přelstít – byt přepsal na svou matku. V důsledku toho matka přišla nejen o manžela, ale i o byt. Přišla za mnou, protože neměla kam jinam jít.
Bylo mi té ženy, která pro mě byla cizí, líto, a tak jsem ji u sebe nechala bydlet. Dala jsem si podmínku, že si do měsíce nebo dvou najde práci a odstěhuje se. Tak jsme se dohodli.
Zpočátku šlo všechno podle plánu – maminka si hledala práci, chovala se skromně a na nic se neptala. Nebyly jsme si blízké, ale ani jsme se nehádaly. Po měsíci jsem si ale všimla změn v mámině chování – často chodila domů pozdě, někdy i po alkoholu. Když jsem se zeptala, kde je, vyprávěla historky o svých kamarádkách a setkáních s nimi.
Jednoho dne jsem přišla z práce dřív – necítila jsem se moc dobře, a tak jsem se flákala. Když jsem se pokusil otevřít dveře od bytu, nešlo to. Zaklepal jsem a po několika minutách mi otevřela matka. Nechala klíč v zámku, takže jsem se nemohl dostat dovnitř. Nebyla sama – v pokoji seděl cizí muž jen ve spodkách. Na stole leželo několik lahví vína a mísa s ovocem. Když jsem se začal vyptávat, co se děje v mém domě, máma začala křičet, že má právo na soukromí. Příběh se začal točit v kruhu. Jenže máma nevzala v úvahu, že už mi není osm, ale osmadvacet let a že teď už to nebude ona, kdo mě vyhodí z domu, ale já ji.
Řekla jsem jí, aby po ní zítra v mém bytě nezůstala ani stopa. Mezitím jsem vyhodila toho muže. Matka se hádala, křičela a nadávala mi, ale nezbylo jí nic jiného než si sbalit věci. Ale řeknu vám, že mi jí není líto. Takovou matku nikomu nepřeju.
Eva, 28 let
