Mám přítele, který se v mém životě objeví, jen když něco potřebuji. Nikdy mi nepomohla, ani s maličkostí. Jednou jsem ji požádala, aby doslova dvě hodiny seděla s mou dcerou – odmítla. Přitom je sama na rodičovské dovolené a má vlastní děti a moje dcera je velmi tichá holčička.
Tentokrát to bylo jako obvykle. Později večer zazvonil telefon a byla to Laura. Nezačala přímo – nejprve se zeptala, jak se mám, jak se mi daří, a aniž by čekala na odpověď, oznámila mi, že je těhotná a čeká čtvrté dítě. Překvapilo mě, že se rozhodla mít další dítě. Mají málo peněz, Laura je už několik let na rodičovské dovolené a žijí s manželem v pronajatém bytě. Ale mně do toho nic není, pomyslel jsem si. Poblahopřála jsem jí a zeptala se, co se stalo, že volala v tak pozdní hodinu. A pak jsem se dozvěděl hlavní účel rozhovoru:
– Olo, poslyš, ty si pořád pronajímáš ten svůj druhý byt? Proč nás tam nenecháš nastěhovat a v zájmu kamarádství aspoň půl roku neplatit nájem? My prostě nevíme, jak to finančně zvládneme. Co říkáš?
– Omlouvám se, mám nájemníky,” řekla jsem zdrženlivě, i když mě píchalo na jazyku, abych řekla, co si opravdu myslím.
– Nemohla bys je požádat, aby se odstěhovali?
– Vůbec ne, Lauro. Nechci a nebudu.
Laura zavěsila a přestala mi volat. Teď si říkám, že jsem možná udělala chybu, když jsem jí řekla ne?
Monika, 35 let
