Jsem šťastný, že mám syna. I když si nemyslím, že je šťastný, že má mě. Už dlouho spolu nemáme nijak zvlášť blízký vztah. Damian se oženil ve dvaceti letech. A víte, s čím přišel? Že se s manželkou přestěhuje na venkov. Navíc dost daleko od našeho města.
Nejdřív jsem byla v šoku, ale pak jsem zjistila, že je Natálie těhotná. Přesvědčili mě, že čerstvý venkovský vzduch je pro dítě lepší než asfalt a paneláky ve městě. Možná ano, ale já z toho nadšená nejsem. Zvlášť po smrti mého manžela.
Pořád se cítím velmi osamělá. Nemám možnost tam jít. S vnučkou se vídám zřídka, jen přes počítač, a s připojením to kolísá. Je chudé je vidět, a navíc člověk neví, kdy má čas.
Už je to rok, byli u mě doma jen dvakrát a sedí tam pořád. Říkali, že mají pěkný dům, dítě je pořád venku. Snacha se tam cítí velmi dobře.
Syn naopak tvrdě pracuje.
Natálie je na rodičovské dovolené, má zahradu, něco tam pěstuje, plevel. Ale Darek musí v šest ráno odejít z domu. Pracuje v nedalekém městě, pár kilometrů od jejich vesnice. Od té doby, co zrušili autobus, musí chodit pěšky. Takhle žijí svůj život.
O několik měsíců později jsem je tedy navštívil. Rozhodl jsem se, že je překvapím, ale asi jsem byl víc překvapený já sám. Moje snacha nebyla vůbec ráda, že mě vidí. Děti mě sice neustále zvaly a říkaly, ať přijdu, kdykoli budu chtít, ale zřejmě jsem něco nepochopila.
Natálie něco zamumlala, něco jako: proč ses rozhodl přijít tak náhle? To bylo místo pozdravu. Viděl jsem, že nemá na nic čas, a tak jsem se nabídl, že jí pomůžu.
Ona však odmítla. Nenabídla mi ani šálek čaje. Po této návštěvě jsem velmi zahořklý. Udělala jsem snad něco špatně?
Barbara, 44 let