Jsme manželé už mnoho let. Ale náhodou se ukázalo, že si manžel tajně odkládá peníze stranou. Nejsme chudí, máme na všechno, máme auto, vlastní byt, ještě pomáháme rodičům a dětem, nepotřebujeme šetřit. Chápu, že každý by měl mít peníze pro své potřeby, ale je to jiné, protože jde o velkou částku peněz

Jsme spolu téměř 25 let. Máme tři děti, které již žijí odděleně. Na samém počátku našeho manželství jsme založili firmu, kterou společně provozujeme. Vše mezi námi klape, žijeme v harmonii. Máme dostatek peněz na všechno a několikrát ročně jezdíme na dovolenou do zahraničí. Pomáháme také našim dětem a rodičům. Zdá se, že už nic nepotřebujeme, můžeme žít v klidu. Koneckonců, co by mohlo tento klid po 25 letech společného života narušit?

Jednoho dne jsem si prohlížel bankovní výpisy a našel jsem něco, co s firmou rozhodně nesouviselo. Ukázalo se, že můj manžel si už dlouho odkládá peníze na samostatný účet s vysokým úrokem. To je samozřejmě dobrá věc, úspory se vždycky hodí, ale divila jsem se, proč jsem o těchto penězích nikdy neslyšela. A nebýt tohoto náhodného objevu, asi bych se o nich nedozvěděla dodnes. Nikdy jsem před manželem nic neskrývala. Když jsem něco potřebovala, informovala jsem ho, že plánuji nějaké výdaje a podobně, ale mít nějaké oddělené účty? U nás nikdy nic takového nebylo.

Šla jsem do banky a zjistila jsem, že manžel má tento účet téměř od samého začátku, od doby, kdy jsme začali podnikat. Zeptala jsem se ho přímo na tyto peníze. Řekl, že nikdy nic neodkládáme stranou, všechno utrácíme, a tak se rozhodl, že si pro všechny případy něco schová na horší časy. A já si myslím, že když máme na všechno dost a všechno se nám daří, proč myslet na nějakou černou hodinku? Ale i kdyby mi o tom řekl, tak by mi to přece nevadilo.

Manžel říká, že když to začal odkládat, tak se nám ještě moc nedařilo a v té době by se mi to vůbec nelíbilo. Pak byly děti malé a uplynulo tolik času, že mi to prostě nějak neřekl. Možná se mýlím, ale nechápu, jak mohl každý měsíc převádět peníze na ten účet a náhodou se o tom nezmínit. Myslím, že to dělal schválně, ale proč?

Podělila jsem se o své myšlenky s manželem a tento rozhovor skončil hádkou. Můj manžel není nijak zvlášť hádavý, ale neomluvil se mi. Jen mlčel a čekal, až rozhovor skončí. Nevím, co mám teď dělat. Možná bych měla raději předat část majetku dětem, protože se neví, co má ten můj manžel za lubem. Nevrací se k tomuto rozhovoru a chová se jako obvykle, ale já na to nemůžu přestat myslet. Možná má ještě další tajemství? Mám pocit, že jsem vlastního manžela nepoznala 25 let a žiju s nějakým mužem, kterého neznám.

Joanna, 56 let

Související Příspěvky