S manželem jsme dlouho neměli děti. Když se nám konečně narodila dcera, měli jsme obrovskou radost. Dali jsme jí všechno. Věděli jsme, že už nejsme mladí, že se nedá říct, jak dlouho budeme moci dceři pomáhat, a tak jsme se rozhodli postarat se o její budoucnost. Odkládali jsme každou korunu.
Naše dcera vystudovala jednu z nejprestižnějších univerzit, stala se kvalifikovanou právničkou, ale ve své profesi nepracovala ani den. Nepracovala vůbec ani jeden den. Neviděla důvod, proč by to měla dělat.
Když se naše dítě vdávalo, uspořádali jsme jí s manželem honosnou svatbu, protože dcera chtěla, aby vše bylo na nejvyšší úrovni.
Tchánovci neměli moc peněz, tak jsme se o všechno starali sami, aby mladým nic nechybělo. Koupili jsme jim třípokojový byt v novostavbě a v pěkné čtvrti. Šetřili jsme na něj mnoho let, ale peněz jsme nelitovali.
Ale měly děti bydlet v holých zdech? Opět jsme museli hodně investovat do rekonstrukce a nábytku. Na tchyni naší dcery si nestěžujeme. Nemohli dát peníze, ale většinu práce udělali sami. Tchán má zlaté ruce. Sám obložil koupelnu, vytapetoval pokoje a položil panely. A děti jen čekaly, až bude všechno hotové.
Zeť pracoval jako řidič v rozpočtové sféře. Vydělával něco málo přes minimální mzdu. S ničím jiným počítat nemohl, protože po druhém ročníku přerušil studium na vysoké škole, a pokud by teď chtěl studovat, musel by si studium platit v nepřítomnosti, a on ani jeho rodiče neměli žádné peníze. Mnohokrát jsme mu nabízeli pomoc, ale on vždy odmítl a tím to skončilo. A ne proto, že by od nás nechtěl brát peníze, ale protože byl prostě příliš líný.
Moje dcera od samého začátku neplánovala jít do práce. Když se vdávala, čekala už své první dítě. Jakmile našemu vnukovi byly dva roky, dcera znovu otěhotněla. Děti rostly, začaly chodit do školky, ale byly často nemocné. Opět jsme museli zapomenout na práci. Loni šel starší vnuk do první třídy. Nyní se naše dcera zapojila do dění ve škole, je předsedkyní rady rodičů. Kdy by musela pracovat?
Uživit čtyřčlennou rodinu z jedné minimální mzdy je prostě nereálné. Dětem jsme finančně pomáhali pořád. Bylo nám líto dcery a vnoučat. Nechtěli jsme, aby se cítili méněcenní oproti ostatním. Oblékali jsme je, kupovali jim boty, jídlo, platili účty. Prvňáčkovi jsme poskytli celou školní výbavu.
Vnoučata byla často nemocná, takže pro ně bylo dobré trávit léto u moře. Poprvé nám to dcera dala nesměle najevo, další rok už si řekla přímo a teď už to bere jako normální. Očekává, že peníze budeme dávat sami. Ale její požadavky jsou rok od roku větší. Teď jezdí na dovolenou nejdřív s dětmi a pak sama, bez kluků, protože ji ten dřívější výlet s nimi unavuje. Nikdy ale nepřemýšlela o tom, že její otec a matka nikdy nikam nejezdili sami. Je zvyklá, že všechno je jen pro ni.
Zeť se stejně jako dříve příliš nesnaží. Našli jsme mu jednu práci, pak jsme mu domluvili pohovor na jinou, ale o nějaké změně nechce ani slyšet. Zejména proto, že práce by byla těžká a odpovědnost velká. A on si myslí, že vydělává dost pro své skromné potřeby. Navíc nám na krku sedí dcera, která nikde nepracuje. Na ni bychom měli směřovat veškerou svou nelibost. Co se týče vnoučat, těm přece peníze nezávidíme, ne? O nic chudší z toho nebudeme. Bylo zvláštní slyšet něco takového od zetě. Protože jakým právem počítá naše peníze?
Tolik let jsme se s manželem snažili a vzdali se téměř všeho. Doufali jsme, že za nějaký čas se děti postaví na vlastní nohy a bude to pro nás jednodušší. Už je to pár let, co jsme oba mohli odejít do důchodu, ale stále pracujeme. Jen to zdraví už není takové. Už nemáme tolik sil. Už nevíme, co dál.
Naše jediná dlouho očekávaná dcera, žili jsme jen pro ni, ale ona si toho vůbec neváží. Je zvyklá, že jí dáváme poslední košili.
Nedávno přišli se svým zetěm a požádali o peníze na nové auto. Odmítli jsme, i když máme částku, kterou potřebují, ale takhle to dál nejde. Dcera se rozčílila, řekla: “Tak si na ty vaše peníze sedněte společně. Žebráte pár tisíc pro své jediné dítě.” A tak jsem se na to podívala. A to říká člověk, který v životě nevydělal ani korunu.
S manželem jsme se nakonec rozhodli – dost, už se nenecháme vykořisťovat. Vnoučata ke svým rodičům vzhlížejí a také si zvykají, že všechno dostanou jen tak, bez sebemenší námahy.
Ukazuje se, že si za to nejspíš můžeme sami, že jsme dceru tak rozmazlovali, dokonce by se dalo říct, že jsme ji zmrzačili. Protože ona je teď naprosto neschopná života. Co se stane, až tu nebudeme? Musíme své chyby napravit, než bude pozdě.
