Neměl jsem lehký život. Zradili mě moji nejbližší: sestra, manželka, syn. Ale z nějakého důvodu se považují za ukřivděné a vytrvale mi cpou své boty do života.
Oženil jsem se poměrně brzy. V té době jsem pracoval ve velkém státním podniku a měl jsem dobrý plat. Od práce jsem dostal třípokojový byt. S manželkou a synem jsem jezdil každý rok na dovolenou k moři. A pak firma zkrachovala a já zůstal bez práce. Dlouho jsem chytal různé příležitostné práce. Moje žena, která byla zvyklá na život v blahobytu a sama nikdy nepracovala, za mě rychle našla náhradu. O byt nebo dokonce o auto jsem se s ní nehádal, protože to ona vychovávala našeho syna.
Po celou dobu, dokud dítě nedosáhlo plnoletosti, jsem svědomitě platil výživné a občas posílal manželce nějaké peníze navíc. Jenže ona mi nedovolila vídat se s vlastním synem a poštvala ho proti mně. Říkala, že bezcenný člověk jako já nemá v jejich životě co dělat. Můj syn svého nevlastního otce nazýval svým otcem.
Po rozvodu jsem se vrátila k rodičům, ale vlastně jsem tam nežila, protože jsem tři roky pracovala v Německu. Nejdřív jsem sbírala chřest a květák, ale pak jsem se naučila jazyk a našla si lepší práci.
Otec náhle onemocněl a zemřel a brzy nato zemřela i matka. Nikdy jsem si nemyslela, že se toho dožiju, ale moje vlastní sestra, která do té doby rodiče navštěvovala jednou za rok a vůbec jim nepomáhala, se se mnou začala prát o dům po nich. Dokonce se jí podařilo přesvědčit mou matku, která si kvůli své ztrátě neuvědomovala, co dělá, aby sepsala závěť v její prospěch. Její sestra měla železné argumenty. Ona sice nemá vlastní byt, ale já ano. Je to moje chyba, že jsem všechno odkázal své bývalé ženě. Měl bych teď jít za ní a žádat svůj podíl na bytě.
“Moji rodiče ani v tomhle světě nebudou mít klid, když si teď se sestrou hodíme po krku kvůli jejich domu,” řekla. – pomyslel jsem si a odstěhoval se od toho všeho co nejdál: od své sestry, jejíž oči byly zaslepené chamtivostí, od své bývalé ženy, která mě zradila, a od svého syna, který se mi vyhýbal.
Po dlouhém bloudění jsem nakonec našla práci u starší svobodné paní v Itálii. Staral jsem se o její zahradu, prováděl drobné opravy v domě a venčil její čtyři labradory. Kromě mě u této paní pracovala i Anna, která kupodivu pocházela ze stejného města jako já. Sama vychovávala dceru, která snila o studiu medicíny. Vydělávala jí peníze na studia.
Práce nebyla příliš náročná. Naše paní domácí byla trochu nevrlá, ale celkově to byl dobrý člověk. Své zaměstnance nezneužívala. Pracovali jsme u ní více než deset let a za tu dobu jsme se s ní i mezi sebou sblížili. Byli jsme velmi smutní, když naše stará paní odešla. Naprosto nás překvapilo, že naše excentrická paní domácí ve své závěti jmenovala šest dědiců: čtyři své psy a mě s Annou. Nevím, jak labradoři nakládali s dědictvím. Nerozumím slabostem evropských boháčů. Vrátili jsme se s Annou do Polska. Ačkoli většina majetku staré Italky připadla jejím psům, každý z nás dostal také velmi slušnou částku. Pro prosté dělníky to byly obrovské peníze. Nemělo prostě smysl hledat si jinou práci.
Když jsem se vrátil do rodného města, koupil jsem si byt v prestižní čtvrti, auto elitní značky, dům na předměstí. Zbytek peněz jsem uložil na účet. Jen úroky mi stačily na bezstarostný život.
Navštívil jsem sestru, pak manželku a syna, ale ani sem, ani tam mě nepustili. Všechno se změnilo, když se dozvěděli o mém bytě, domě, autě a účtu. Drby se obvykle šířily rychle. Teď už jim moje peníze nedávají pokoj. Nechtěli mě vidět ani znát, ale teď mají velký zájem obnovit rodinné vazby a vtíravě se zajímají o to, kdo se stane mým dědicem.
Sestra mi neustále volá a hledá záminku, abychom se sešli. To musí uklidit hřbitov, to objedná mši pro mé rodiče. To všechno zvládnu i bez ní. Opravdu ji nechci vidět.
Moje žena se rozvedla se svým druhým manželem a teď mi vypráví o svých dávných citech. Navrhuje, abychom začali znovu. Vím moc dobře, že lže.
Můj syn mi dokonce začal říkat otče. Vím, že takové změny nejsou upřímné. Když jsem mu dříve dával peníze, vždy je přijal, ale nic víc. Choval se ke mně jako k cizímu člověku. A teď, když je na obzoru slušné dědictví, si vzpomněl na své synovské city.
Marně v něco doufá. Nic víc ode mě nedostane. Především se ještě nechystám na onen svět. A za druhé chci veškerý svůj majetek a peníze odkázat Annině dceři, se kterou jsme společně pracovaly u staré paní a stále se stýkáme. Anna vychovala úžasnou a hlavně vděčnou dceru. Takovou bych si přála mít i já. Ať je šťastná a ať nikdy nemá takové příbuzné jako já.
