Margaret byla vždycky moje nejoblíbenější dcera, i když je provdaná za mého syna. Od prvního dne, kdy jsme se poznaly, jsem svou snachu milovala jako vlastní dceru. A ona mi také říkala mami. Ani s Lukem jsem neměla tak blízký vztah jako s jeho ženou. S Mařenkou jsem si mohla vždycky o všem promluvit a ona mi všechno řekla.
Nikdy jsem do vztahu dětí nezasahovala, nic jsem jim neradila ani jsem se nesnažila zjistit všechno, co se s nimi děje. Všechno však šlo dobře. Syn a snacha se nikdy nehádali, žili v klidu, byli vzorným manželstvím. Neměli však žádné děti. Věděla jsem, že to byla Markéta, kdo nemohl dát synovi dítě, ale nikdy jsem jí o tom neřekla. Samozřejmě jsem si přála vnoučata, ale dobře jsem chápala, že děti nejsou v manželství to nejdůležitější. Moje snacha se tím však velmi trápila. Ze všech sil jsem se ji snažila uklidnit.
Mařenka se dlouho léčila, ale bohužel to nepřineslo žádné výsledky. Jednou mi zavolala, že podala žádost o rozvod. Nechápal jsem proč, protože u nich bylo vždycky všechno v pořádku. Margaret odpověděla, že nechce trápit mého syna, protože ví, jak moc Lukáš touží po dětech. Dlouho plakala a pak řekla, že už se rozhodla a že z toho není cesty zpět. Všechno s Lukem probrali a je to uvážené a hlavně společné rozhodnutí. Nesnažila jsem se ji přesvědčit, aby změnila názor, protože jsem věděla, že moje rady by situaci jen zhoršily.
Margaret a Luke se rozvedli. Udělali to v tichosti a klidu, zůstali přáteli. Trochu jsem si poplakala, ale nemohla jsem nic změnit.
Mařenku stále považuji za svou dceru. A pořád spolu mluvíme skoro každý den.
Nedávno jsem trochu onemocněla. Chytila jsem kořeny a byla jsem několik dní upoutaná na lůžko. Žiju sama, tak jsem si říkala, že to bude těžké. Ale když se Mařenka dozvěděla, co se stalo, okamžitě odložila všechny své záležitosti, vzala si v práci volno a přijela za mnou. Moje bývalá snacha vedle mě seděla přes týden, dokud mi nebylo lépe.
Podíval jsem se na ni se slzami v očích. Ano, někdy se stane, že máme děti, které jsme sice neporodili, ale které se nám v duchu staly velmi blízkými. Mařenku budu vždycky považovat za svou dceru a budu ji milovat, ať už její život dopadne jakkoli. Doufám, že bude opravdu šťastná.
Když se ohlédnu za naším vztahem, přála bych si, aby všechny tchyně měly takové zetě!