Moji rodiče se chystali oslavit výročí svatby – třicet let společného života. Samozřejmě jsme se všichni moc těšili a s manželem jsme už začali vybírat dárek, ale pak zavolala moje maminka.
Jak se ukázalo, chtěla, abychom oslavu přesunuli do našeho bytu, prý to tak bude pohodlnější. Moc jsem nechápala, z jakého důvodu by to bylo pohodlnější, protože my máme stejně jako moji rodiče dvoupokojový byt. Vůbec nemáme víc místa. Ale s maminkou jsem se nehádala, abych jí nezkazila oslavu.
Když jsem se ale zeptala, kdy máma přijde připravit jídlo na oslavu, řekla, že nemá čas. A požádala mě, abych si vzala papír a tužku a ona mi nadiktuje jídelníček.
celý následující den jsme s manželem strávili nakupováním potravin v supermarketech, protože maminčin jídelníček byl poměrně rozsáhlý. Pak jsem dva dny bez odpočinku vařila, pekla, smažila, zkrátka připravovala stůl pro sedmnáct lidí, z nichž většinu jsem neznala. Manžel uklízel a sháněl židle, aby se všichni hosté vešli.
Rozhodli jsme se, že rodičům nekoupíme žádný dárek, protože jsme za oslavu utratili spoustu peněz. Matka ani otec se ani slovem nezmínili o tom, že by nám alespoň část nákladů uhradili.
V určený den rodiče dorazili téměř současně se všemi hosty. Matka seděla vedle otce v čele stolu a ani ji nenapadlo, že bych mohla potřebovat její pomoc v kuchyni. “Číšníkem” byl můj manžel. Ten večer jsme byli opravdu unavení, neměli jsme ani chvilku na odpočinek. Hosté seděli téměř do půlnoci. Pak můj manžel jako jediný střízlivý řidič odvezl všechny domů. Když se vrátil, pomáhal mi sklízet stůl, umývat nádobí a zametat podlahu téměř do šesti do rána.
Ráno jsem byla tak vyčerpaná, že jsem ani nezvládla jít do práce. Zavolala jsem vedoucímu a vzala si volno. Stále jsem se mu musela ozývat.
Unavená a zklamaná jsem zavolala mámě, abych se jí zeptala, jestli se jí večírek líbil. Doufala jsem, že mi alespoň poděkuje za její uspořádání. Ale jak se ukázalo, mámě se nelíbilo všechno.
– Maso bylo příliš tuhé,” začala, “paštika byla příliš slaná a koláče nestály ani za řeč. Mohli jste se mě zeptat, jak to všechno bylo udělané.
Byla jsem rozhořčená.
– Tak jste mi možná mohl přijít na pomoc? – Zeptal jsem se.
– Podržte mě, lidi! – začala křičet moje matka. – Vlastním rodičům nedala nic k výročí svatby, a přesto pořád něco kváká. A to je moje dcera!
Sedla jsem si a rozbrečela se. Jak se ukázalo, nejenže matka neocenila mou snahu, ale ještě mi stihla vyčítat, že jsem jim nekoupila dárek. A kolik peněz, nemluvě o úsilí, jsme vložili do organizace jejich oslav, to už se nepočítá, to pro ni není dárek! Všem jídla docela chutnala, některé dámy mě dokonce požádaly o recepty, ale matka si musela najít něco, za co mě zkritizovala.
Ten večer jsme s manželem zašli do obchodu s bílým zbožím a za poslední peníze koupili rychlovarnou konvici. Pak jsme ji odnesli a předali rodičům. Ale to byla poslední věc, kterou jsme pro ně udělali. Nevidím důvod, proč pomáhat lidem, kteří to stejně nedokážou ocenit!
