Jsem jedináček a téměř celé dětství jsem strávila u babičky. Rodiče byli zaneprázdněni svým podnikáním a neměli na mě moc času. Moje tety – tátovy sestry a také babiččiny dcery – žily se svými rodinami v zahraničí, takže jsem byla její jediné vnouče na venkově. Ráda jsem s ní trávila čas a myslím, že i ona byla ráda, že se o mě může starat.
Bohužel čas neúprosně letí a babička hodně zestárla. Loni spadla ze schodů a zlomila si nohu, což je v jejím věku velmi nebezpečné. Potřebovala něčí nepřetržitou pomoc, protože pohybovat se pro ni byl velký problém. Můj dědeček zemřel, když jsem byla ještě dítě, takže žila úplně sama. Můj otec odmítl pomáhat a tety řekly, že by všeho nechaly a za maminkou na pár měsíců přijely, takže nastal problém.
Teta Asia mi nabídla, že mi zaplatí péči, když si babičku vezmu na nějaký čas k sobě. Stejně jsem to chtěla udělat, ale znáte to, peníze se vždycky hodí, tak jsem neodmítla. Jakmile babičku propustili z nemocnice, okamžitě jsem si ji vzala k sobě domů. Mé ženě to nevadilo, a dokonce byla velmi ráda, že si bude mít přes den s kým povídat (v té době právě přišla o práci a těžko hledala novou).
Babička u nás žila pět měsíců a během této doby se jí podařilo zotavit. Nic jsme po ní nevyžadovali, a přesto se snažila pomáhat, jak jen jí to sádra na noze a později ortéza, kterou nosila kvůli rehabilitaci, dovolovaly. Celkově to šlo dobře, ale začal jsem se zajímat o vztah dětí k babičce. Sama mám děti a nedovedu si představit, že by se ke mně v budoucnu chovaly podobně. Otec ani tety mi ani jednou nezavolali, aby se zeptali, jak se babičce daří, a vždycky mi připadalo, že mají dobrý vztah.
Ke konci babiččiny rehabilitace se u nás doma objevilo téma výběru vysoké školy pro syna. Po mnoho let jsme s manželkou odkládali peníze na vklady, abychom dětem usnadnili život, až se po střední škole odstěhují. Moje babička si byla dobře vědoma toho, že si odpíráme mnoho volnočasových aktivit, abychom si mohli co nejvíce odkládat, a přesto raději převedla své vlastní úspory na jednu ze svých dcer, která také posílala dítě na univerzitu.
Samozřejmě jsem nečekala, že mi dá nějaké peníze, ale posledních několik let říkala, že šetří na svůj pohřeb, a tady najednou takové rozhodnutí bylo. Přeji jí dlouhý život, ale přece jen se může stát cokoli a kdo pak zaplatí pohřeb a další věci s tím spojené? Samozřejmě já.
Babičce to samozřejmě nevyčítám, ale mnohokrát se stalo, že peníze od tety nestačily na pokrytí nákladů na léčbu a rehabilitaci. Musel jsem přispívat z vlastní kapsy, nemluvě o nákladech na jídlo. Nikomu jsem se o tom nezmínila, protože to byla koneckonců moje babička a já jsem péči převzala, ale kdybych věděla, že se chystá použít své úspory na takový účel, možná bych se zachovala jinak. Aniž bych se poradil s manželkou, rozhodl jsem se, že babičku odvezu k tátovi na závěrečnou fázi její rehabilitace.
Protože babičku nenapadlo, aby nám alespoň trochu ulevila, chtěl jsem, aby se o ni postaral někdo jiný. Myslel jsem, že mě otec zabije pohledem, vezme si mě stranou a řekne mi, abych ji odvezl zpátky, ale odmítl jsem. Pokud babička po tom všem raději dávala peníze někomu, kdo na ni kašle, tak ať se o ni postará někdo jiný.
