Když jsme se brali, moje matka pracovala v Německu. Tehdy jsem ji požádal o peníze na koupi bytu, ale ona mě přesvědčila, že má lepší nápad. “Postavíme si velký dům,” navrhla. “Až se vrátím, budeme žít jako jedna velká, přátelská rodina. Vždycky jsem snila o tom, že si ve stáří budu hrát s vnoučaty.” “A co?” zeptala jsem se. Ačkoli jsme s Viktorem zpočátku nebyli tímto nápadem nadšeni, nakonec jsme souhlasili. Viktor měl nějaké úspory a jeho maminka nám každý měsíc posílala vydělaná eura, takže stavba rychle postupovala kupředu.
Postavili jsme velký, krásný dům a zpočátku jsme v něm bydleli jen my a naše dvě děti. Před rokem se do Polska vrátila i moje maminka. Už jsem na ni naléhala, aby se vrátila, protože se nám podařilo vyřídit nejdůležitější věci, ale ona se rozhodla zůstat déle, aby bylo na všechno dost peněz. Když se vrátila, hodně nám pomáhala s péčí o děti. Ani nevím, co bych si bez ní počala. Starala se o vaření, procházky a hraní si s nimi. Dokonce jsem se mohla vrátit do práce, protože jsem cítila, že děti jsou v dobrých rukou.
Před několika měsíci se však maminka začala chovat podivně. Odcházela z domu na delší dobu a vracela se pozdě, chovala se záhadně. Přímo jsem se jí zeptal, co se děje. Pak se přiznala, že se zamilovala a chce se vdát. V té době jí bylo 64 let a bylo pro mě těžké si představit, že by znovu stála na svatebním dortu. Tím však překvapení nekončila. Ukázalo se, že jejím vyvoleným je soused Leszek, s nímž má Viktor už dlouho vážné spory. Máma si ho chce vzít a nastěhovat se do našeho domu, což je pro nás docela problém.
Můj manžel mě obviňuje, že jsem důvodem, proč do tohoto domu investoval své úspory. Kdybychom si koupili samostatný byt, žili bychom teď odděleně. Chce, abych si promluvila s mámou, a pokud nezmění své rozhodnutí vzít si mě, ať nám dá náš podíl na investici a my se odstěhujeme.
To jsem mámě řekla, ale ona rozhazuje rukama a říká, že na vyplacení nemá peníze, ale manželství se také nevzdá.
Co mám teď dělat, nevím.
