Pocházím ze sirotčince. Můj život se nevyvíjel dobře, dokud jsem nepotkal jednu babičku.

Můj život od dětství nebyl zajímavý. Jako kojenec jsem se dostal do dětského domova, pak těžké dětství, neustálá samota. Mnoho dní jsem trávila u okna svého pokoje a ve snech jsem se dívala na svou matku, přicházela ke mně, tak krásná a milovaná.

Po odchodu ze sirotčince byl můj život ještě těžší, pracoval jsem v továrně, bydlel jsem v malém pokoji, v bytě s dalšími lidmi, moji spolubydlící také nebyli nejlepší, rodiče byli alkoholici a jejich děti drobní zlodějíčci. Jednoho dne, když jsem přišel z práce, jsem uviděl, že dveře mého pokoje jsou zničené a uvnitř je všechno vzhůru nohama. Všechny moje úspory byly samozřejmě pryč. Viníky jsem nikdy nenašel, nikdo nepřiznal vinu. Došla mi trpělivost, a tak jsem jim vysvětlil, že pokud se peníze nevrátí, budu nucen jít na policii.

– Jak se opovažujete obviňovat naši poctivou rodinu z krádeže? – Cože? – křičela moje sousedka, sotva se držela na nohou.

– Vypadněte odsud! – Cože? – vykřikl její manžel, popadl mě za košili a vyhodil mě ze vchodu.

Sedla jsem si na lavičku v parku, hořce jsem plakala a ptala se sama sebe, proč jsem tohle všechno potřebovala? Byl pozdní podzim, padal jemný, studený déšť. Nevěděl jsem, kam jít, neměl jsem žádné přátele ani blízké.

– Miláčku, děje se s tebou něco? – zeptala se mě jedna stará paní.

Při pohledu na ni jsem se rozplakala ještě víc. Žena si sedla vedle mě a poplácala mě po zádech, čímž mě uklidnila. Cítila jsem teplo, které z ní vyzařovalo. Nevím proč, ale řekla jsem jí všechno o svém životě. Povídaly jsme si dvě hodiny. Ženě už byla zima, její pes začal žalostně kňučet.

– Přijďte ke mně. Pohostím tě výborným čajem a koláčem a ráno se rozhodneme, co dál,” řekla babička a vzala mě za ruku. Poslušně jsem ji následovala, cítila jsem v té ženě spřízněnou duši.

Druhý den jsme se společně vydali na policejní stanici. Řekla jsem všechno o svých spolubydlících a napsala stížnost. Policista mi řekl, ať se nebojím, že všechno vyřeší a s těmi lidmi si vážně promluví. Že mi už nic zlého neudělají. To se také stalo, večer jsem přišel domů, Michael, můj soused, byl střízlivý.

Se slzami v očích se mi omluvil a slíbil, že mi chybějící peníze vrátí, jakmile dostane zaplaceno. Každý den jsem po práci spěchal za tou ženou. Babička na mě vždycky čekala u okna, při pohledu na mě radostně mávla rukou a šla do kuchyně uvařit čaj. Už dávno ovdověla a Bůh jí nedal děti.

Navzájem jsme se k sobě připoutali, chodil jsem k ní po práci s vědomím, že na mě někdo čeká a potřebuje mě. Ta žena na mě už dlouho naléhala, abych se k ní nastěhoval, protože byla sama ve velkém, prostorném bytě. Odmítla jsem, bylo mi to nepříjemné, uvědomila jsem si, že jí mě je prostě líto.

– Ahoj, drahá! Dneska jsem dostala záchvat hypertenze a nebyl nikdo, kdo by mi dal aspoň sklenici vody! Kolikrát jsem tě prosila, přestěhuj se ke mně, prosím,” řekla a rozplakala se.

Strašně jsem se styděla a připadala jsem si vůči ní hloupě kvůli svému sobectví. Slíbila jsem, že si ještě dnes vyzvednu věci a nastěhuji se k ní. A druhý den, když jsem se přestěhoval, mě ta žena dotáhla k notáři a odkázala mi svůj byt a dům.

– Nemám nikoho jiného než tebe, pokud to neudělám, všechno připadne tobě. Chci, abys měla kde bydlet.

Související Příspěvky