“Napadlo mě, že dělám přesně to samé, co jsem dělal celých 30 let manželství s jejím otcem, když jsem se mu snažil vyhovět, předvídat každý jeho rozmar. Kompromis neexistoval, podřizoval jsem se jeho vůli, abych se vyhnul hádkám, zášti, klidným dnům. Myslím, že Julka se chystala převzít jeho roli v naší rodině, a já byl jen krůček od toho, abych jí to dovolil.”
Teď je mi šedesát, i když na to nevypadám. Překvapivě jsem o sebe nijak zvlášť nepečovala. Vlastně vůbec ne. Po mnoho let jsem byla ženou v domácnosti, jako mnoho lidí kolem mě. Nikdo si jich nevšímá, ony si nevšímají ani sebe, zapomínají na své potřeby a naplňují potřeby druhých, byť třeba na úkor svých vlastních. Předstírají, že je všechno v pořádku.
I já jsem předstírala. Nakonec se mi podařilo přestat. Rakovina si vyžádala manžela, který vládl v domácnosti pevnou rukou. Nikdy ji na mě nezvedl, ale ani nemusel. Bylo znát, kdo tu velí. Věděla to i moje dcera. Otcův názor byl konečný. Pokud s něčím nesouhlasil, nebyla žádná diskuse.
A najednou, těsně po jejích osmnáctých narozeninách, kapitán lodi, první po Bohu, v domě chyběl. Dlouho jsme si připadali jako ryby vyhozené z vody. Museli jsme se naučit žít podle nových pravidel, nebo spíš bez nich.
Najednou nám nikdo nediktoval, co máme nebo nemáme dělat, za co můžeme utratit peníze, kam můžeme jet a v kolik hodin se máme vrátit. Julka si na to zvykla rychleji. Byla mladší, pružnější a toužila po svobodě, kterou její vrstevníci měli už léta. Nastoupila na univerzitu a na celé dny a noci zmizela. Buď se s někým učila, nebo pařila.
Naštěstí se nenechala unést svobodou – brzda, kterou měla v hlavě, stále fungovala ve správných chvílích.
Mně trvalo déle, než jsem si zvykla na to, že můžu jít do obchodu nakoupit a nikdo mi nebude počítat, kolik můžu utratit. Že si můžu koupit krém na obličej, jaký chci, a ne v akci. A že moje šaty mohou být v hráškovém provedení a boty na vyšším podpatku.
Chodila jsem na dlouhé procházky a jezdila na kole, místo abych seděla doma a čekala, protože pán a paní by mohli něco potřebovat. Po roce vdovství jsem poprvé v životě navštívila kosmetičku.
Přátelé říkali, že jsem omládl,
ostříhala jsem si vlasy, nechala si udělat melír, zhubla, začala používat rtěnku a řasenku. Častěji jsem se usmívala, čehož jsem si sama všimla. No… Už jsem se nebála, že se mě někdo zeptá, co je na tom tak legračního, že bude vetovat mé rozhodnutí jen proto, že bylo moje a já si ho dovolila udělat bez konzultace. Konečně jsem byla paní sama sebe a svého vlastního života.
Tři roky po manželově smrti jsem potkala Stefana. Až v šedesáti jsem potkala muže, který mi řekl, že jsem krásná. Chtěl se mnou trávit čas, mluvit se mnou, držet mě na veřejnosti za ruku, líbat mě, objímat mě, sdílet se mnou smutky i radosti, dávat, a ne jen brát. Nic takového jsem neznala…
Není divu, že mi zamotal hlavu. A taky že se vždycky ptal na můj názor. Co se mi líbí, co se mi líbí a co ne. Po téměř třiceti letech manželství jsem zjistila, že takhle může vypadat vztah. Že je možné být milován, respektován, být partnerem, a ne podřízeným nebo dokonce sluhou.
S Julií jsem se se Stefanem seznámil až ve chvíli, kdy jsem se rozhodl, že nejde o letmou známost, ale o něco vážného. Uvažovali jsme o společném bydlení, abychom nepromarnili čas, který nám zbýval. Julka už je dospělá, chystá se nadobro vyletět z hnízda, pořád se zmiňuje, že by si ráda něco pronajala s kamarádkami a žila jako opravdová studentka, ne pod máminými křídly.
Pozvala jsem Stefana na nedělní oběd v naději, že si ti dva padnou do oka. Ne.
– Promiňte? Jaký přítel? Řekni to na rovinu: podvádíš s ním svého tátu,” vyjela Julka.
– “Zlato, táta je už pár let mrtvý, takže ho nemůžu podvádět…
– No jasně, protože tři roky jsou pro tebe nic! Třicet let jsi byla jeho manželka.
– A když jsem byla jeho žena, na nikoho jiného jsem se nedívala. A teď nechci být sama – vysvětlovala jsem dceři jako dítě, které nechápe nejjednodušší věci.
Bolelo mě, že se vůbec musím vysvětlovat, že musím vysvětlovat tak samozřejmé věci dospělé dívce, a ona se ke mně chová skoro jako ke zločinci.
– Julko, Stefan je opravdu dobrý člověk. Chtěla bych, abys ho poznala, abys mu dala šanci…..
– Zapomeň na to! – zavolala a vyběhla z bytu, aniž by nám dala čas na reakci.
Dlouho jsem se Stefanovi omlouvala za její chování, i když mi trpělivě opakoval, že k tomu není důvod, že mou dceru chápe, že to pro ni mohl být šok, protože mě měla zatím jen pro sebe, že je třeba jí dát čas….
Sečteno a podtrženo. Čekala jsem, ale nic se neměnilo. Julka se zapírala a pokaždé, když jsem se s ní o tom snažila mluvit, slyšela jsem jediné: zrazuji svého otce, památku na něj, jsem nevděčná a falešná…..
– Nevděčný? To už jste zapomněli, jak se k nám choval! – Konečně jsem ztratil trpělivost a začal křičet. – O všechno jsme museli žádat a když řekl ne, nebyla žádná diskuse. Už jste zapomněli, jak málo svobody jsme měli? Jak jsme kolem něj museli chodit po špičkách? Využíváte své svobody. Odletěla jsi na univerzitu, paříš, flámuješ, balíš kluky, letos už máš třetího. Neomlouvám tě, mládí má svá pravidla. Jdi do divočiny, bav se, poznávej svět. Ale neber mi právo být šťastná! Váš otec je mrtvý, ale já ještě ne! To nemůžeš nebo nechceš pochopit!
Druhý den si Julka sbalila kufr a řekla, že se stěhuje. Snažil jsem se ji zastavit, ale neposlouchala mě. Nedovolila mi, abych se jí dotkl, poprvé v životě jsem ji nemohl obejmout.
– Jdu ti z cesty. Teď si můžeš žít, jak chceš. Dělej si, co chceš, ale já se na to nemusím a nebudu dívat! – Tenhle tón hlasu jsem neznal. Přísný a chladný, jako by nepatřil mé dceři. Místo toho velmi připomínal tón jejího otce.
Tak to být nemělo. Ne takhle…
Nastěhovala se ke kamarádce do pronajatého bytu. Nechtěla mi brát telefony. Vracela mi každý bankovní převod, který jsem jí poslal. Dostávala od otce pozůstalostní důchod, ale já jsem jí chtěl pomoct, aby se uživila sama, nechtěl jsem, aby propadla při studiu, kdyby musela pracovat.
Julka však mou pomoc důsledně odmítala. Od té doby, co se odstěhovala, jsme spolu netrávili žádné svátky ani narozeniny. Nejdřív mi to rvalo srdce a dělal jsem všechno možné, abych Julku přiměl k návratu nebo alespoň k tomu, aby se ozvala, přijala ode mě peníze, cokoliv…..
Stál jsem před univerzitou, abych ji viděl, abych si s ní promluvil. Nic z toho nebylo. Julka byla tvrdohlavá. Odcházela jiným východem a přátelům, s nimiž jsem se stýkal, zakazovala se mnou mluvit nebo mi dávat vědět, co se s ní děje. Tak mě trestala. Měla v úmyslu zmizet z mého života, stejně jako pro mě podle ní přestal existovat její otec.
Kvůli její oslí tvrdohlavosti jsem málem všechno mezi mnou a Stefanem zkazila. Ten to velmi kousal a nakonec prohlásil, že ustupuje.
– Julka je vaše dítě. Nikdo ti nebude bližší. Nechci, abys kvůli mně ztratil pouto mezi vámi. Když se odstraním, bude to jako dřív.
Kvůli němu? Odstraní se? Aby mi dcera ráčila odpustit a vrátit se? Aby to bylo jako dřív, tedy… jak? Jeho slova mě vystřízlivěla. Chtěl to vzdát, protože jsem se chovala, jako by nezáleželo na ničem jiném než na souhlasu mé dcery.
Julka se chovala sobecky a krutě a já jsem stál na uších, abych ji uchlácholil. A přitom jsem nedělal nic špatného. Proboha, nepotřeboval jsem její svolení, abych někoho miloval! Tak proč jsem se tak ponižoval? Léta tréninku udělala své….
Došlo mi, že dělám přesně to samé, co jsem dělal po třicet let manželství s jejím otcem, když jsem se mu snažil vyhovět, předvídat každý jeho rozmar. Kompromis neexistoval, podřizovala jsem se jeho vůli, abych se vyhnula hádkám, zášti, klidným dnům.
Julka se pravděpodobně chystala převzít jeho roli v naší rodině a já byla jen krůček od toho, abych jí to dovolila. Když už jsem se rozhodla žít po svém, měla bych být důsledná.
– Ale nejsme to my, kdo něco ruší… To ona ničí náš vztah tímhle… citovým vydíráním.
– Nechci, abys toho jednou litoval…..
– Nebudu. Nebylo to moje rozhodnutí. To ona se urazila a trestá mě tím, že mě nekontaktuje, i když jsem neudělal nic špatného. Pokud Julka někdy změní názor, přivítám ji s otevřenou náručí. Ale ona je ta, která to musí chtít, ne jen já. Možná musí dospět, aby se tak rozhodla, možná k tomu nikdy nedojde. Nepřestanu ji milovat, ale nehodlám znovu žít pod diktátem někoho jiného, tentokrát své vlastní dcery.
Pokud jí teď ustoupím, cítím, že to bude jen horší, bude čím dál náročnější, apodiktická, bude mě chtít čím dál víc ovládat.
To pro mě byla důležitá lekce
Naučit se vybrat si sebe a své štěstí. Mít odvahu vyjádřit svůj názor a očekávat respekt, zejména od vlastního dítěte. Život máme jen jeden a ten můj většinu času nevypadal růžově. Ať je alespoň jeho podzim příjemný, hřejivý, plný lásky a vzájemné úcty.
Pokud v něm moje dcera chybí, musím se s tím smířit, i když nikdy nepřestanu doufat, že ji jednou uvidím ve dveřích, že ji jednou ještě obejmu a uslyším: “Mami, mám tě ráda”.
A zatím jsem šťastná, že mě miluje muž. Žít v souladu sám se sebou neznamená věčnou idylu. Volby znamenají mít následky. Něco ztratíte, něco získáte, něco zařídíte za nových podmínek. Julka si musí udělat domácí úkol: naučit se, co je to kompromis, být tolerantní k pocitům a postojům druhých lidí, včetně vlastní matky.