Bylo mi pět let, když se matka rozvedla s mým otcem. Po roce se znovu vdala a odvezla mě k babičce na venkov. Bylo to velmi těžké ztratit oba rodiče téměř současně! Střídavě mě navštěvovali. Zpočátku bylo těžké se s nimi loučit, ale časem jsem si zvykl. Začal jsem chodit do školy, ale musel jsem dojíždět autobusem. Později v dalších letech jsem měl jen babičku a dědečka. Matka v té době čekala dítě a neodvažovala se mě navštěvovat a otec byl v zahraničí. Byla jsem smutná, ale člověk si zvykne na všechno. Léta plynula a já se stala zdravotní sestrou a nedávno jsem začala pracovat v nedaleké nemocnici.
Nedávno jsem se vdala a narodilo se mi dítě. Přistavěli jsme další část domu a bydleli u prarodičů. Pak dědeček zemřel a brzy nato babička na stesk. Oba si vždycky našli čas, aby se postarali o vnouče, jejich ztráta mě velmi zasáhla. Hned po pohřbu přijela moje matka se svým novým manželem.
– Dům patří i mně, řekla, prošla domem a vstoupila do každé místnosti.
Přinesla vnukovi čokoládové bonbony, ale ten se při pohledu na ně jen rozplakal.
– Myslím, že je v dobrém stavu,” řekl její manžel. – ‘Protože není třeba nic renovovat, prodáme to.
Manžel se rozesmál, když jsem tam stála a nemohla překvapením zavřít pusu.
– ‘Co se chystáte prodat? Tenhle dům? A kdo ti to dovolí?
Máma nesrozumitelně tleskla:
– Co tím myslíš, kdo to dovolí? Já si to dovolím, jsem dcera, mám nárok na dědictví.
– Když mi bylo osmnáct, babička s dědou mi předepsali dům,” vysvětlila jsem.
Máma byla v šoku. Začala křičet, že jsem zlá, že je to nezákonné a že na mě podá žalobu!
– Jestli chceš, podej žalobu k soudu. Možná se mýlím, ale moje matka žije. Zemřela, když se rozhodla, že se mě zbaví ze svého života. Měla jsem jen prarodiče a tohle je můj domov, o který se s nikým dělit nebudu a rozhodně ho neprodám.
