“Moje žena ode mě utekla, když ji tchyně nazvala pouliční šlapkou. Moje biologická matka mi málem zničila rodinu.”

“I když je naší dceři Martušce už pět let, její matka mi ještě neodpustila, že jsem si vzal dívku bez vzdělání a bez peněz, z chudé rodiny. Moje matka si před sousedy vždycky ráda hrála na společenskou dámu, na holku, která se nestýká jen tak s někým, ale nemyslela jsem si, že by se takhle mohla chovat k vlastní snaše.
Když mi šéf zrušil poslední dva kurzy, byla jsem šťastná jako blecha. Znamenalo to totiž, že jsem mohla být doma o celý den dřív. Stýskalo se mi po Olze a Martušce, jako vždycky, když jsem musela odjet na delší dobu. Nerad jsem nechával holky doma samotné, ale co, to je moje práce. Vydělávám dobře, i když, jak říkávala moje matka, povolání kurýra nepřináší rodině čest. Podle ní bych měl mít slušnou kancelářskou práci, nosit drahé obleky a mít štáb asistentů. A hlavně jsem si měl vzít někoho z lepší firmy.

Takové bylo její přesvědčení

Přestože je naší dceři Martušce, maminčině milované vnučce, už pět let, moje tvrdohlavá matka mi dosud neodpustila, že jsem si vzal dívku bez vzdělání a bez peněz, z chudé rodiny. Vždycky jsem se vysmíval matčině touze být někým významnějším ve společenské hierarchii, ale ona je taková. Ráda se dloube v nose, zvlášť poté, co se s otcem přestěhovala do domu v lepší čtvrti. A ráda si před novými sousedy hraje na společenskou dámu, takovou, která se nestýká jen tak s někým.

Věděl jsem, jak nerada přiznává, že její jediný syn je pouze řidič a v případě potřeby nosí lidem balíky až do patra. Ale byl jsem rád, že vydělávám dost na to, abych udržel dům, aby Olga nemusela pracovat a mohla v klidu vychovávat naši dceru. Ostatně ona už toho v životě udělala dost, skoro odmalička v tom jejich rodinném podniku… Ale naštěstí o tom vím jen já a tak by to mělo zůstat. Moji rodiče, hlavně matka, by se s Olžiným původem nikdy nesmířili, takže pro nás všechny bylo lepší, že o její rodině nic nevěděli.

Volal jsem ze silnice své ženě, chtěl jsem ji upozornit, že budu za pár hodin doma, ale měla vypnutý mobil. Usmál jsem se pod vousy nad touto Oliinou roztržitostí – zřejmě zase zapomněla zapojit telefon do nabíječky. Nejspíš tráví víkend s Martou u mých rodičů, jak to obvykle dělávala, když jsem byla pryč. Nebo si možná nevšimla, že má vybitý mobil. Už se stmívalo, když jsem odstavil transportér do garáže a odjel k rodičům. Martusia mi vyběhla vstříc do předsíně, já ji zvedl, otočil jsem ji, šťastný, že ji vidím.

– Kde je maminka? – Zeptal jsem se malé.

Než však stačila odpovědět, objevila se máma. Stačil mi jediný pohled na její nespokojený, nafouklý obličej, abych pochopil, že něco není v pořádku.

– Stalo se něco? – zeptala jsem se ostražitě. – Kde je Olga?

– A jak to mám vědět? – vyhrkla máma rozzlobeně. – Jsem snad její opatrovník?

– Vždyť s tebou měly být celý víkend, obě… Šla někam ven? Myslím, že říkala kam?

– Možná si šla hledat práci,” řekla máma a nejistě se na mě podívala. – A kromě toho, přiznává se mi? A vůbec, zatím nemám čas a hlídám ji, celý dům je na hlavu…..

– Počkej, mami,” přerušila jsem ji a teprve teď jsem se začala pořádně zajímat. – Jak to myslíš: šla si hledat práci, jakou práci?

Tázavě jsem se podívala na otce, který v tu chvíli vstoupil do haly.

– Co se tady sakra stalo, řekla jsi jí to znovu?

Byl jsem si jistý, že to byli oni.

Máma už nepromluvila, jen pokrčila rameny, něco si zamumlala pod nosem a odešla. A otec začal nejasně vysvětlovat, že se skutečně ráno trochu pohádali, protože se máma zmínila, že Marta už je velká holka, takže by si Olga měla konečně najít něco smysluplného na práci. Dovedla jsem si představit, jak to vypadá, věděla jsem, jak si máma dokáže vybírat, když už se rozhodne! A mou ženu nikdy neměla ráda, považovala ji za člověka z nižší třídy, protože to nebyl někdo z dobré společnosti, takže jí nejspíš dala pořádně na frak. A koneckonců jsem matku tolikrát žádal, aby se do toho nemíchala, že je to výhradně naše věc, kdo v naší rodině pracuje.

Koneckonců, na finanční pomoc rodičů jsme se nespoléhali, vystačili jsme si sami, tak by do toho máma neměla zasahovat. A to jsem se jí nakonec chystala říct. Ale nejdřív jsem musel najít Olgu. Její mobilní telefon byl stále vypnutý, začínala jsem se o ni neskutečně bát. Rozhodla jsem se jít do našeho bytu, třeba tam chudák sedí schoulená v rohu pohovky, ve tmě, a pláče. To dělala vždycky, když jí někdo ublížil, když jí bylo zle. Bohužel náš dům byl prázdný. A to už bylo deset hodin večer!

“Kde byla celý den! Máma říkala, že je opustila před polednem,” přemítala jsem. – A proč měla pořád vypnutý mobilní telefon?”.

Cítila jsem, jak mi vysychá v krku z nervů, a potřebovala jsem se napít vody. Když jsem otevřela ledničku, všimla jsem si na jejím vršku kousku papíru přeloženého napůl, na kterém bylo napsáno moje jméno. Rozložila jsem ho, začala číst a nohy se mi podlomily. Manželka mi napsala, že mě i Martušku má moc ráda, ale že to pro nás všechny bude lepší… A nic víc, ani slovo vysvětlení, jen ty tři tečky. Co to mělo znamenat, co mi chtěla naznačit? Nalil jsem si plnou sklenici studené vody, vypil ji jedním douškem.

To mě trochu vystřízlivělo

Okamžitě jsem musel začít hledat svou ženu, protože mi můj instinkt říkal, že se stalo něco zlého. Nevěděl jsem, kde začít, ale napadla mě její kamarádka, se kterou si byli velmi blízcí.

– Hledám Olgu – zavolal jsem Jolce. – Je snad u vás doma?

– Není – odpověděla rychle a dodala: – A já nevím, kde je.

Tahle odpověď se mi nelíbila. Chtěl jsem si s ní ještě promluvit, vytáhnout z ní něco víc, ale Jola mi nervózním tónem oznámila, že má hosty a musí se k nim vrátit. Obvolal jsem tedy ještě několik míst, naše společné přátele, ale nikdo o mé ženě nic nevěděl. Na Olžinu rodinu jsem neměl žádný kontakt, takže jsem ani nemohl nikomu z nich zavolat. A tím moje možnosti skončily, nevěděl jsem, co dál, kde ji hledat. Napadlo mě, že se možná vrátila k rodičům, k naší dceři, ale telefonát jejímu otci mé iluze rozptýlil. Přesto se mi zdálo, že rodiče mají s Olžiným zmizením něco společného. Rozhodl jsem se, že to nenechám být a že je později večer důkladně vyslechnu.

– A je to naše vina, že sis vzal takovou holku? – napadla mě matka, jakmile jsem jí položil první otázku. – Z nejhorší společenské nížiny a….

– Mami, co to říkáš? – Přerušila jsem ji. – Co myslíš tím “taková”?

– To už moc dobře víš, – podívala se na mě matka rozzlobeně. – Tajil jsi to před námi, ale všechno vyšlo najevo – zatahala se za nos, v očích se jí objevily slzy. – Abych se o ní musela dozvídat takové věci od cizích lidí!

Byla to paranoia. A někdo tu byl blázen – buď já, nebo moje matka.

– O čem to mluvíš, mami? Vysvětli mi to konečně – zeptala jsem se a snažila se zachovat klid.

– Naše sousedka mi všechno řekla – maminka si hřbetem ruky otřela oči. – Že Olga před lety pracovala na ulici, v zábavním parku. Poznala ji… Že tahle dívka obsluhovala kolotoč a chytala tam zákazníky, když byla ještě teenager, že byla so…..

– Jak se opovažuješ! – Kdyby to nebyla moje matka, tak bych jí za ta slova jednu vrazil. – Jak se opovažuješ říkat něco takového o mé ženě, o matce své vnučky?

– Přesně tak, měla by jí být odebrána rodičovská práva, takový člověk nemůže vychovávat vaše dítě! – Máma se na mě obviňujícím způsobem podívala. – Dneska jsem jí konečně všechno řekla a je dobře, že je pryč, ať se nevrací…

Nepotřebuji rozumět své matce
Už jsem se jí chystal říct, že neví, co říká, a ať drží hubu, když najednou můj pohled upoutal nějaký pohyb nahoře. Zvedla jsem hlavu a zamračila se. Nahoře na schodech vedoucích do prvního patra domu, skloněná přes zábradlí, stála Martusia. Dívala se na nás očima rozšířenýma strachem. Když viděla, že jsme ji zahlédli, otočila se a utíkala do svého pokoje. Jedním skokem jsem vyskočila na schody – nemohla jsem své dítě takhle nechat, ne po těch nesmyslech, které právě slyšela! Malá ležela na posteli, celá zachumlaná pod peřinou. Dřepla jsem si k ní a jemně odhrnula okraj peřiny. Plakala a choulila se do polštáře. Objala jsem ji a začala se s ní mazlit, šeptajíc jí hřejivá slova útěchy. V jednu chvíli se malá otočila a smutně se na mě podívala.

– Tati, podíváš se po mamince? – zeptala se. – Řekneš jí, aby se vrátila?

– Samozřejmě, že ji budu hledat a určitě ji najdu! – Pevně jsem dceru k sobě přitiskl. – Neboj se, maminka se k nám vrátí a budeme zase spolu.

Byla jsem napůl skloněná, musela slyšet všechno, o čem jsme si právě povídaly. Ještě že to úplně nepochopila.

– A já už nechci být u babičky – stěžovala si Marta. – Tak strašně křičela, tak strašně… A maminka plakala.

Věděla jsem, že mě čeká vážný rozhovor s maminkou. Ale nejdřív jsem musel najít svou ženu, ta byla na prvním místě. Počkal jsem, až malá usne, a sešel jsem dolů. Matka už v obývacím pokoji nebyla, ale otec stále seděl u chytlavého krbu.

– Jak jsi mohl… – prostě mi došla slova. – To, že Olžina rodina už po generace jezdí s kolotočem, že žijí v kočárech, to přece neznamená, že jsou horší než my!

– Vždyť sám víš, synu, jaká je matka,” přikývl otec. – Když jí ta sousedka řekla, že její snacha je… však víte kdo, tak se rozčílila, přestala se ovládat a řekla to té holce. Musíš ji pochopit.

– Já nemusím nic dělat,” řekla jsem pevně. – Chci říct, že potřebuju jediné – najít Olgu.

Navzdory pozdní hodině jsem se rozhodl jít za Jolou ještě, abych ji důkladněji vyslechl. Do bytu mě však nepustila, ale vyšla na schodiště. Když jsem na ni ještě chvíli naléhal, přiznala, že Olgu viděla už včera.

– ‘Víte, že můj manžel je právní poradce,’ řekla. – A Ola se ho přišla zeptat na takové divné věci… – podívala se na mě nejistě. – Kdy lze matku zbavit rodičovských práv a kdo to může udělat.

Zatnula jsem zuby.

Bože, co všechno moji rodiče udělali pro to nejlepší!

– Jestli máš kontakt na Olgu, řekni jí, že ji hledám a že Martuška pro ni strašně pláče,” podívala jsem se významně na Jolu.

Ale ona nic neodpověděla, jen přikývla a vrátila se do svého bytu. Dlouho do noci jsem jezdil po městě a doufal, že Olgu někde uvidím. Ráno jsem se vrátil domů, abych se trochu prospal. Rozhodl jsem se, že nejpozději kolem poledne půjdu na policii. Probudilo mě bouchání na dveře. Napůl v bezvědomí jsem je otevřel a uviděl otce. Byl tak rozrušený, že sotva dokázal mluvit.

– Martusia zmizela – celý se třásl. – Není nikde k nalezení, hledali jsme ji s matkou, musíme jít na policii – řekl roztřeseným hlasem.

V okamžiku jsem se probral. Popadl jsem otce za ramena a silně s ním zatřásl.

– Jak to myslíš, že je pryč? – křičel jsem. – Odkud, z vašeho domu?

– No ne, po snídani šla na zahradu dělat sněhuláka, já jsem tam za ní měl jít později – táta se strašně lekl, myslel jsem, že každou chvíli spadne. – Jenže jsem ji nikde nemohla najít, prohledaly jsme s maminkou celý dům i zahradu.

Zmlkl, otřel si zpocenou tvář a najednou se na mě obviňujícím pohledem podíval.

– To ji musela unést Olga, určitě ji unesla! – uchechtl se.

– Nemluv nesmysly, tati! – Přerušil jsem ho. – Měl bys to dát vědět policii, ať ji hledají! – S těmito slovy jsem sáhl po telefonu.

Ale než jsem zavolal policii, vytočil jsem Jolino číslo – něco se mě na poslední chvíli dotklo.

– Poslyš, jestli se ti Olga ozve, řekni jí, že se pohřešuje Marta, – řekl jsem bez úvodu. – Jdu na policii a…..

– Slávku, jak to myslíš, že se pohřešuje! – uslyšel jsem najednou v mobilu lámavý hlas své ženy. – Opravdu se pohřešuje?

Takže Ola byla nakonec u Jolky.
Tam se uchýlila před rodiči, po té rvačce se jich bála…..

– Brzy si pro tebe přijdu, buď připravená – řekl jsem rychle. – Půjdeme spolu na policii.

Olga už na mě čekala u vrat činžáku, viděl jsem ji už z dálky. Když jsem vystoupil z auta, vrhla se mi s pláčem kolem krku.

– Kéž bys slyšela, co mi tvoje matka říkala! – vzlykala. – Bála jsem se, že mi Martu vezmou, protože se nehodím na matku, říkala mi, že jsem drak, kolotočářská dcera… A ty jsi tam nebyl, měl ses vrátit až za dva dny, nevěděla jsem, co mám dělat… A pak mě napadlo, že by možná bylo lepší, kdybych odešla, protože třeba tě to mrzí, to říkala tvoje matka…..

– Pst, pst, už je to v pořádku, aspoň neříkáš takové hlouposti – pevně jsem ji k sobě přitiskla, chtěla jsem, aby se cítila v bezpečí. – Teď se musíme podívat po Martusi. To je to nejdůležitější. Nemysli na mou matku.

Už jsme zastavovali před policejní stanicí, když mi zazvonil mobil. Volal můj otec. Hlas se mu chvěl, tentokrát radostí.

– Martusia se našla, přivedla ji sousedka, potkala ji na druhé ulici, kousek za naším domem – řekl. – Malá nechce nic říct, pojď…

Ruce se mi třásly, sotva jsem je udržel na volantu. Musela jsem na chvíli zastavit, abych se uklidnila. To, co mě potkalo za poslední hodinu, bylo příliš i na mě!

– Nejdůležitější je, že našla sama sebe, zašeptala Olga a objala mě kolem ramen. – ‘Ale proč utekla od prarodičů?

Pomyslela jsem si, jako by se bála. Slyšela ten včerejší rozhovor – ta slova by nikdy neměla zaznít v přítomnosti dítěte. Nastartoval jsem auto, už jsem je chtěl mít obě u sebe, manželku i dceru…..

– Myško, jak jsi mohla vyjít brankou ven, sama, na ulici? – Zeptal jsem se Martušky poté, co jsme si to oba užili. – Víš přece, že sama ven nesmíš.

– Šla jsem hledat maminku – odpověděla. – Protože jsem slyšela, jak babička říká, že pracuje na ulici, ale nebyla tam, a pak jsem hledala kolotoč, ale hřiště bylo zavřené, tak jsem se šla podívat dál – zvedla oči k Olze. – ‘Mami, můžeš pracovat na ulici, jestli chceš, jen už takhle nemiz,’ usmála se najednou. – ‘Ale jestli budeš zase pracovat na kolotoči, vezmeš mě s sebou?

– Určitě se tě ujmu, slibuju – Olga se na mě podívala a zasmála se. – I kdybych na tom vůbec nepracovala.

A pak mě něco napadlo. Něco, co jsem měl udělat už dávno. Dřepla jsem si vedle dcery a pohladila ji po tváři.

– ‘Víš, myslím, že maminka už na kolotoči pracovat nebude, ale tvůj druhý dědeček ho má v zábavním parku,’ řekla jsem a podívala se přes hlavu malé na její rodiče, kteří poslouchali rozhovor. – ‘Až přijede dědeček s tím zábavním parkem, půjdeme tam všichni tři a ty ho konečně poznáš…..

Slyšela jsem, jak se matka se svištěním nadechla, a rozhořčeně vyšla z pokoje. Otec ji však sledoval se souhlasným úsměvem. A Olga mě objala.

– ‘Tohle jsme měli udělat už dávno,’ řekl jsem jí. – Kdyby Marta znala celou svou rodinu, svého druhého dědečka, nemusely jste teď obě prožívat tuhle noční můru. Mám tě ráda, ty moje kolotočářská dcero…..

 

Související Příspěvky