Moji prarodiče mi v závěti odkázali svůj dvoupokojový byt v Krakově. Několik let jsem ho pronajímala mladým a poctivým studentům, dokud se neozvala manželova sestra. Do té doby byli naši nájemníci slušní lidé, platili nám včas nájem, o byt se starali, dokonce sami prováděli drobné opravy. Sousedé si na ně nikdy nestěžovali, a tak jsme často dělali, co jsme mohli, abychom jim co nejvíce zpříjemnili život. Pravidelně jsme do bytu investovali, instalovali jsme troubu a myčku, kupovali jsme živé květiny v květináčích, to vše po dohodě se současnými majiteli domu.
S manželem jsme manželé už sedm let. Děti zatím nemáme, i když bychom je rádi měli. Zato manželova starší sestra má již plnoletého syna. Jednou mi zavolala, že se její syn rozhodl studovat matematiku v našem městě. Bylo smutné loučit se s našimi dosavadními nájemníky, ale nemohla jsem ji odmítnout, i když jsme spolu neměly nijak zvlášť blízký vztah. Věřím, že mladým lidem je třeba pomoci, když chtějí pokročit, a tak jsme s manželem nabídli velmi nízký nájem a veškerou pomoc, kterou jsme mohli na místě získat.
Na první pohled vypadal Kacper jako zdvořilý a pohodový chlapec. Setkali jsme se jen při příležitosti rodinných oslav, ale měl jsem o něm dobré mínění. Hned chtěl zaplatit první měsíc, ale já jsem důrazně protestoval s tím, že první měsíc má zdarma jako dárek a že peníze může použít na knihy a nezbytnosti na univerzitu.
Už dlouho jezdíme s manželem vždy začátkem října na dovolenou do nedaleké vesnice, kde máme rekreační chatu a malý pozemek u lesa. Je to taková naše malá tradice, takže jsme se chystali na čtrnáct dní pryč. Požádali jsme Kacpera, aby nám během této doby poslal stav měřičů z bytu, abychom si mohli spočítat účty. To však neudělal, ani nám nezvedal telefony, takže jsme usoudili, že na to v návalu aktivit a nových známostí asi zapomněl. Tato situace nám však již měla dát podnět k zamyšlení.
Uprostřed našeho odjezdu zavolal rozrušený soused. Křičela do telefonu:
– Přijeďte rychle! Váš nájemník uspořádal večírek, hudba hraje už několik hodin. Nechce otevřít dveře, budu muset zavolat policii, jestli ten večírek nepřestane!
Nebylo úniku. Kacper nám nebral telefon, takže jsme museli zkrátit dovolenou a hned nasednout do auta. Nechtěla jsem, aby se manželův synovec dostal do problémů s policií.
Přijeli jsme rychle, dlouho jsme klepali a pak jsme se rozhodli otevřít dveře mým klíčem. Byt byl v žalostném stavu. Tapety byly stržené, panely poškrábané a v obývacím pokoji se všude válely lahve od alkoholu. Chtěli jsme s manželem večírek ukončit, ale Kacper toho vypil tolik, že ani nepoznal, kdo jsme, a zbytek jeho přátel si nás vůbec nevšímal. Zavolala jsem manželově sestře, aby na syna dohlédla, ale nezvedala telefon. Tehdy jsem se rozčílila do krajnosti a zavolala policii.
Policisté přijeli, Kacper se objevil, a tak ho odvezli na policejní stanici.
A já: no… Stála jsem uprostřed bytu a hlasitě brečela. Byt po prarodičích byl v dramatickém stavu. Musela jsem udělat novou rekonstrukci, vyměnit bílou techniku, přelepit tapety.
Druhý den zavolala mému muži jeho sestra. Křičela na nás a obviňovala nás, že pomlouváme jejího syna. Nechtěla nás ani vyslechnout.
S manželem jsme provedli rekonstrukci a začali znovu pronajímat byt, ale tentokrát pečlivě kontroluji, koho pouštím pod svou střechu.