Chtěla jsem se s vámi podělit o příběh, který mě přiměl podívat se na to, čemu říkáme “rodina”, úplně jinak. Čekala bych cokoli, ale ne taková slova, která jsem slyšela od vlastních dětí, a to ještě ne tváří v tvář.
Jmenuji se Anna a po většinu svého života jsem byla přesvědčená, že mám úžasnou rodinu. Vychovala jsem dvě děti – Kasiu a Piotra. Vždycky jsem se pro ně snažila být tou nejlepší mámou. Všechno se začalo hroutit, když děti vyrostly a začaly žít svůj život.
Nedávno jsme s manželem Januszem slavili výročí svatby a pozvali jsme děti na slavnostní večeři. Rozhodla jsem se připravit všechna jejich oblíbená jídla, aby se cítily výjimečně. Kasia a Piotrek přišli se svými partnery a zdálo se, že to bude skvělý večer. Nemáme moc peněz, ale něco jsme si dali stranou, abychom připravili pěknou oslavu a pohostili děti. Všechno, co jsme dělali, jsme dělali pro ně. Kdybychom měli slavit sami pro sebe, asi bych udělala nějaký dort, Janusz a já bychom si každý dali skleničku šampaňského a to by bylo všechno. Ale přece jen to bylo naše výročí, chtěli jsme, aby bylo výjimečné, nejen pro nás, ale hlavně pro ně.
Po večeři jsme s Januszem uložili naši nejmladší vnučku do postýlky. Omylem jsem zapnula elektronickou chůvičku a nechala ji v obýváku. Vrátili jsme se do kuchyně, abychom dokončili přípravy.
A pak jsme to uslyšeli… Rozhovor mezi Kasiou a Piotrem, po kterém se nám zhroutil svět. Mluvili o nás… Jak jsme staromódní, jak jim vadí náš způsob života, že se snažíme “koupit” si jejich náklonnost honosným stolem. Kasia si stěžovala, že musí pořád předstírat, že se jí líbí, co pro ni děláme. Peter dodal, že bychom jim měli dávat víc peněz, místo abychom utráceli za “hlouposti”, jako jsou tyhle oslavy.
Zlomilo mi to srdce… Tolik let jsem si myslela, že jsme šťastná rodina. Možná jsme jim už finančně nepomáhali na každém kroku, ale dělali jsme pro ně všechno, co jsme mohli. Vychovali jsme je, vycvičili, uspořádali jim krásné svatby. Vzpomínám si, jak si Janusz bral práci navíc, aby pomohl Piotrovi splácet hypotéku.
A tu jsem najednou zjistila, že moje děti, moje vlastní děti, si mě vlastně neváží. Proč mi to neřekly do očí? Proč se tvářily, že je všechno v pořádku?
Rozhodli jsme se s Januszem, že nic neřekneme. Předstírali jsme, že jsme nic neslyšeli, ale od toho dne už nic nebylo jako dřív.
Nevím, jestli jim to někdy odpustím. Nejde ani o to, co řekli, ale o to, že neměli odvahu to říct na rovinu. Že dali přednost lži a pokrytectví před upřímností. Dá se něco takového napravit?
Nemůžu na to přestat myslet. Selhala jsem jako matka? Udělala jsem někde na cestě chybu, která způsobila, že si o nás moje děti myslí tohle? Možná jsem je příliš rozmazlovala?
