Mívala jsem báječnou rodinu, ale teď, když můj manžel odešel, se cítím ve své vlastní rodině nadbytečná. Můj manžel byl učitel, inteligentní a vzdělaný člověk. Celý život dělal pro rodinu, dokonce dostal od státu byt. Hned jsme se rozhodli, že náš syn Olek bude po svatbě bydlet v novém bytě. A my sami jsme dál bydleli ve starém bytě po rodičích.
Snažili jsme se, aby náš syn získal dobré vzdělání, pomáhali jsme mu najít práci a vždy jsme se mu snažili poskytnout to nejlepší. Olek se oženil dva roky před manželovou smrtí.
Když jsem zůstala sama, nemohla jsem si najít bydlení. Bylo pro mě velmi těžké žít bez muže, který mi byl celý život oporou. Ani nevím, co by se se mnou stalo, kdyby se mi nenarodila vnučka. O něco později mi můj syn a snacha učinili “zajímavý” návrh, který mi připadal zcela logický. Navrhli prodat oba byty a koupit dům, kde bychom všichni bydleli společně. Okamžitě jsem souhlasila a teď svého rozhodnutí lituji.
Dům se ukázal být opravdu prostorný, ale já a moje snacha jsme stále nenacházely místo pro sebe. Neustále mezi námi vznikaly nové neshody, zejména pokud šlo o společné bydlení a vaření. Snacha, která se cítila jako hostitelka, si začala určovat svůj vlastní program a zcela ignorovala můj názor. Nelíbilo se jí všechno, ať jsem udělala cokoli. Bylo to příliš hlasité sledování televize, bylo to špatné mytí pánve nebo jindy jsem dala vnučku spát příliš pozdě. Snacha nechtěla jíst jídlo, které jsem uvařila, a někdy ho dokonce vyhodila do koše.
Abych předešla nedorozuměním, snažila jsem se trávit co nejvíce času sama, ve svém pokoji. Dokonce jsem si koupila malou televizi, abych nerušila obývací pokoj. Doma jsem se tu však necítil. Dokonce i můj syn, pobouřený svou ženou, se ke mně začal chovat čím dál hůř. Obvykle se mnou mluvili, když potřebovali, abych pohlídala jejich vnučku. A i to se stávalo stále méně často, protože naše holčička už chodila do školky.
Blíží se prázdniny. Moje snacha mě upozornila, že na Silvestra k nim domů přijdou hosté a že by bylo nejlepší, kdybych si také někam vyšel, abych je nerušil. Zavolala jsem své sestře, která bydlí na vesnici, vysvětlila jí situaci a ona hned souhlasila s mým příchodem. Problém spočívá v tom, že jsme od sebe vzdáleni 200 kilometrů.
Asi budu muset odjet, abych sobě ani dětem nepokazil Silvestra. Cítím se v tomto domě naprosto zbytečný a komunikace mezi námi prostě neexistuje. Nevím, co mám dělat a jak v takovém prostředí žít. Nechci, aby se ke mně chovali jako k cizímu “žroutovi”, zvlášť když nechápu, proč se ke mně moji blízcí mohou takto chovat.
