“Mám 4 děti. Žádné z nich jsem neviděla více než 2 roky. Odstěhovaly se po světě, zařídily si život a já už je nepotřebuji. Ani nepředstírají opak. Záleží jim na tom, abych nefňukala, protože pak by museli přemýšlet, co se mnou, a přitom měli své vlastní problémy. Tak předstírám, že je to v pořádku.”
Vstávám před pátou hodinou; na jaře a v létě dřív, protože je škoda promarnit den, když už je za oknem světlo, takže v pět hodin už mám vlastně po první kávě. V sedm hodin už mám celý plán zorganizovaný, to znamená uvařenou večeři, trochu vypráno a proveden předběžný úklid. Chovám se jako automat, protože koneckonců čtyřicet let tréninku udělalo své a já už ani nemusím přemýšlet, co mám po čem udělat; všechno do sebe zapadá samo.
Od osmi hodin ráno začínám čekat…
Kdykoli se probudím, mám jistotu, že tentokrát jsem se nemýlila, moje tušení bylo správné a dnes mi buď zavolají, přijde mi dopis, nebo přijdou. To druhé by bylo největší štěstí, ale první dvě varianty by mě také potěšily, protože pro někoho, kdo má velkou žízeň, je i doušek vody život zachraňující poklad. A já mám velkou žízeň.
Mám čtyři děti. Žádné z nich jsem neviděl už více než dva roky. Odstěhovaly se po světě, zařídily si život daleko ode mě a já už nejsem potřebná. Ani nepředstírají opak.
“Mami, žij si svůj život,” říkají, když se je snažím nějak oslovit. Nebo: “U mě se počítá každá minuta. A vůbec, o čem se dá mluvit? Vždyť to nějak jde!”.
Možná by to bylo jiné, kdybych nebyla tak osamělá, ale od té doby, co Andrew odešel, začalo být kolem mě prázdno, protože všechny naše přátele, a dokonce i rodinu, to víc táhlo k němu, a pokud za námi přišli nebo nás pozvali na návštěvu, Andrew byl důležitější než já. Možná to bylo tím, že všem pomáhal, nikdy si nestěžoval ani neprojevoval špatnou náladu a uměl utěšit v nouzi jako nikdo jiný! Takže se kolem nás točila spousta lidí; někdy jsem měl té věčné tlačenice v domě plné zuby, protože dveře se opravdu nedaly zavřít a telefon nepřestával zvonit.
Když všechno utichlo, bylo takové ticho, že jsem slyšela vlastní myšlenky, hlavně tenhle soubor: “Co teď? Co se mnou? Jak budu žít?”.
Proč bych měl ráno vstávat? Proč?
První rok po jeho smrti byl vlastně nejjednodušší. Brala jsem silné léky, pořád byl někdo nablízku, spousta vyřizování, takže dny rychle ubíhaly a noci mi umožňovaly nějak si odpočinout. Spánek byl krátký a umělý, ale byl tu. Teprve pak začala noční můra převalování se z boku na bok až do svítání a testování stále nových prášků.
Trvalo to docela dlouho, podařilo se mi stát se téměř závislým. Mám složitou povahu, neumím si říct o pomoc, stydím se přiznat své slabosti, věřím, že člověk by neměl nikoho obtěžovat svými problémy. Andrew byl jediný, kdo měl ke mně klíč, a s ním vždycky uměl otevřít každé tajemství, které jsem sama nezvládla.
Tak mě zvykl na to, že je tu vždycky, když ho potřebuju, že když jsem poprvé musela řešit nějakou důležitou a obtížnou záležitost sama, vykašlala jsem se na to a nechala to plavat. Tehdy jsem si začala říkat: jsi beznadějná, k ničemu se nehodíš, v tomhle životě umřeš, protože jsi až doteď visela na manželovi, a až odejde, poletíš dolů! Bylo to pár měsíců po jeho odchodu. Najednou jsem si všimla, že je kolem mě nějak prázdno, počáteční smutek pominul, i moji nejbližší se rozprchli do vlastních životů, děti odešly, nikdo mě nezval k sobě ani nenavštěvoval.
Potřebovala jsem radu a podporu, ale neměla jsem komu zavolat a uvědomila jsem si, že ten život nenávratně skončil a – což je možná ještě horší – v tom novém životě, který začal, mě nečeká nic zajímavého. Nic, do čeho bych se chtěl zapojit a co by mi dalo nějakou naději, že stojí za to se probudit. To se nedělo, a tak jsem pomalu ztrácel chuť jíst, uklízet, vycházet z domu a dívat se na televizi.
Stačilo mi pár minutových polévek, nevadil mi prach na nábytku, nezajímalo mě nic, co se dělo za oknem. Cítila jsem se jako moucha otupělá zimou, pokud člověk ví, co taková moucha cítí. Mně se zdálo, že je to přesně to, co jsem cítil. Občas zazvonil telefon, ale nechtěla jsem s nikým mluvit, protože ve mně byla taková zloba, že když jsem se potřebovala spojit, nikdo to nebral, tak – říkala jsem si – ať volají…..
Je mi to úplně jedno!
I děti mě otravovaly těmi věčnými otázkami: jak se máš, co děláš, co budeš dělat? Měla jsem pocit, že jim záleží na tom, abych nefňukala, protože pak by se musely starat a přemýšlet, co se mnou, a koneckonců měly své vlastní starosti a problémy. Tak jsem předstírala, že je to v pořádku. Podle hlasu bych vycítila, kdyby některý z nich byl takový průšvihář jako já, ale děti takové vlastnosti neměly, takže se spokojily s jakoukoli lží.
– ‘Ano, jsem v pohodě, všechno zvládám čím dál líp, nemusíte se se mnou trápit,’ opakovala jsem a ony ochotně přijaly, že matka si umí poradit a je silná.
Bylo to pro všechny pohodlnější, a tak jsme hráli s označenými kartami a předstírali, že o tom nemáme tušení. Ten nenápadný leták mi navždy změnil život Neměl jsem k tomu žádnou zášť ani výčitky. To je zákon života – to, co je, musí být důležitější než to, co bylo. Andrew také věřil, že děti by se neměly věšet za krk, protože by se zadýchaly a neměly by sílu dělat vlastní věci.
A tak, i když jsem byl někdy ve strašném pokušení jim například zavolat nebo je prostě jít navštívit, rychle jsem tyto myšlenky vypustil z hlavy. Možná kdyby mě pozvali…? Ale vždycky to bylo takové to “možná někdy, při nějaké příležitosti, až bude víc volného času, po návratu ze služební cesty, ze zakázky a podobně”. Tak jsem si to vysvětlil: “Dej jim pokoj, budeš jim opravdu chybět, přijdou”. A vzpomněl jsem si na Ondřejova slova: “Jediné, co můžete pro své dospělé děti udělat, je být zdravý a nezávislý, aby se o vás nemusely starat!”.
Byla bych pro ně jen problém.
Měl pravdu, protože jsem pořád slyšela: jen se o sebe starej, protože co bychom dělali, kdyby se ti něco stalo; katastrofa! Sousedé mi záviděli, že jsem tak svobodná, nezávislá a bez povinností.
– Máte štěstí! – Občas se mi některý z nich ozve. – Nemusíte vstávat za svítání a jezdit přes celé město, abyste viděli svá vnoučata! Ať už jsem zdravý, nebo nemocný, silný, nebo slabý, počasí, nebo bouřka, musím se trmácet na autobusovou zastávku a jet v zácpě skoro čtyřicet minut. Někdy už toho mám dost!
– Nemohl by vás zeť vyzvednout a odvézt? – Zeptala jsem se. – Má přece taxík.
– Já to ani nenavrhuji, jen navrhuju, aby se zakysli, protože se se zetěm moc nemusíme a dcera je jediná, kdo kvůli tomu trpí… Tak víte, já to mám radši tak, jak to je, i když někdy, když přijdu večer domů, nemám sílu sundat si kabát a dlouho sedím skoro mrtvá. Ale co dělat? Musím se přece obléknout!
– Na druhou stranu,” řekla jiná, “já peru, uklízím, vařím, vodím děti do školy a školky, vyzvedávám je, hlídám, dokud se nevrátí rodiče, což může být různé, protože oba mají nepravidelnou pracovní dobu, a nikdy nevíte, kdy se kdo objeví. A to všechno zadarmo, bez jediné koruny výplaty, protože jak bych mohla volat ze svého? Vždyť já bych to přes krk nedostala!
Po takových důvěrnostech bych se měl cítit lehčeji, ale necítil jsem se, naopak. Ještě palčivěji jsem pociťoval svou osamělost a skutečnost, že jsem nikomu k ničemu. Andrew správně řekl, že lidem nejvíce chybí to, co nikdy neměli a nepoznali.
Děti, které nikoho nemají
To platilo až do dne, kdy jsem si v ordinaci praktického lékaře přečetla leták předadopčního centra, které hledalo dobrovolníky pro péči o právě narozené děti. Děti, ke kterým nikdo nepřijde, protože byly buď opuštěné, odložené v nemocnicích, nebo už čekají na adopci, ale ta trvá dlouho. Tito drobečci potřebují běžnou péči, ale také fyzickou a psychickou blízkost dospělého: chtějí mazlení, broukání, ukolébavky, něhu, něžnost a srdce projevené tím, že tu prostě jsou.
Péče se poskytuje nanejvýš dvěma dětem, protože jde o to, aby batole cítilo, že je v kontaktu s někým známým a dostává se mu pozornosti a lásky určené jen jemu. Tato péče a pomoc byla tak hezky nazvána – “Tuli luli” – že jsem na to nemohla přestat myslet.
Chvíli mi však trvalo, než jsem se rozhodl vydat na adresu uvedenou v letáku, abych zjistil další podrobnosti a přesvědčil se, jak to tam vypadá. A to byl začátek mého nového života! Už dlouho jsem neměla v náručí tak malé miminko. Zapomněla jsem, jak miminko voní, jak je křehké a zároveň ohebné, jak pláče a jak se umí usmívat.
Nepamatovala jsem si, že má chápavé, velké oči a jemnou kůži, že když vás chytne malou tlapkou za prst, chcete, aby to tak zůstalo až do konce světa. A také jsem pochopila, jaký nepředstavitelný zázrak je, když je možné utišit jeho pláč, jakmile miminko ucítí náruč, která ho obejme a zažene samotu.
To jsem pochopila okamžitě, protože kdo jiný by mohl vědět lépe než já, jaké to je být bez někoho blízkého. Malý Ádaś nalezený v tašce na nádraží to věděl také, a tak jsme se oba k sobě přitiskli, jako by na tom závisel náš život.
Tak jsem se přitulila a… ukolébala!
Dalo by se říct, že z mé strany to byla potřeba najít nějaký smysl v tom, že jsem, že vydržím, že se těším dobrému zdraví a že ode mě nikdo nic nepotřebuje. Máte pravdu, bylo to tak, ale někdy se i ze sobectví rodí věci a dobré věci a potřebné věci… Naštěstí byl Ádaś rychle adoptován, našel skvělé rodiče a prarodiče, kteří mu dávají vše, co jsem začal já: lásku a pocit sounáležitosti s blízkými.
Byl mu téměř rok, když kývl na “pápá, pápá” z náruče své nové babičky. Nežárlila jsem, byla jsem šťastná! Pak jsem se pomazlila s velmi nemocnou Natálií. Byla jsem u ní až do samého konce. Malá zemřela předčasně a také v mém náručí, bylo to vše, co jsem pro ni mohla udělat…..
Byli tam Kacper, Maciuś, Kasia a Julitka. Teď se mazlím s Joasiou, nejsladší fazolkou pod sluncem. Všichni jsme šťastní, protože ji několikrát navštívila její biologická matka a bylo vidět, že mezi nimi vzniká silné pouto. Čekáme… jen abychom to nezakřikli! Nikoho bych nenabádala, aby se dobrovolnictví v “Tuli luli” ujal. Je třeba si uvědomit, že to není snadné ani příjemné, že to vyžaduje disciplínu, zodpovědnost, důslednost a především vědomí, že nejsou důležité naše pocity, ale blaho dětí, kterým se snažíme pomoci. I já jsem se to musela naučit, ale teď už vím, že dokud mám sílu, v “Tuli luli” se na mě mohou spolehnout.
Někdy k tomu, aby se někomu ulevilo, stačí být tu pro něj. V “Tuli luli” říkají: “I když jsi strašně rozladěná, tvůj hlas je pro toho malého nejkrásnější, protože zpíváš jen pro něj.” A taky se mi líbí, jak zpíváš. Mají pravdu: plačící Ádaś se okamžitě uklidnil, když jsem mu chraplavým hlasem plným emocí broukala starou ukolébavku: “Z popelníku na Ádáše mrká jiskřička…”. Možná by si ji i pamatoval? Že by to bylo nemožné? Příliš malá? A kdo ví…
