Přes vnuččin křik mě dcera neslyšela vstoupit do jejich domu. Pak jsem uviděla něco strašného.

Nevím, jak to všechno vyjádřit slovy. To, co jsem viděla, když jsem nečekaně vstoupila do domu své dcery, předčilo mé nejhorší noční můry. Místo vřelého přivítání jsem se setkala s výjevem, který mi bolestí sevřel srdce.

Moje vnučka Basia je moje sluníčko, to vám povím. Školu bere útokem, pořád dostává jedničky a pětky. Učitelé ji chválí do nebes, ale já? Já se dmu pýchou. Ale nejde jen o známky, víte? Tahle holčička je tak slušná, že se tomu někdy ani nechce věřit. Všude je, všude chce pomáhat, ty její malé ručičky jsou vždycky připravené k akci.

Stejné je to i doma. Ještě nezazněla její slova “Babi, nepotřebuješ pomoct?” a už ji vidím, jak si stoupá na špičky, aby dosáhla na pracovní desku a pomohla mi s večeří nebo úklidem. A když jdeme nakupovat? Ani se nemusím ptát, košík si vezme sama, i když ho sotva nese nad zemí. Někdy si říkám, proč má taková drobná holčička tolik srdce a ochoty pomáhat.

Je nemožné ji nemilovat. Každý, kdo ji potká, si ji okamžitě zamiluje. Sousedé, přátelé, dokonce i pošťák! Basia má dar rozzářit úsměvem každé místo, kam přijde. A přestože ji život na začátku nešetřil, nějakým způsobem dělá svět kolem sebe lepším a světlejším. Naši Basiu jsme si vzali z dětského domova, zůstala sama, protože se o ni její matka nestarala. Ale to už je jiný příběh. Nejdůležitější je, že jsme dostali tak hodné dítě.

Není to tak, že bych ji chválil, protože musím. Opravdu, tahle holka má v sobě něco zvláštního. Člověk by si myslel, že po tom všem, čím si prošla, se uzavře do sebe. Ale ona? Odtud v ní tolik radosti.

Mám klíče od domu své dcery a zetě. Dali mi je a řekli mi, abych tam vešla jako já. Nechtěla jsem, myslím, že je to moc, ale oni na tom trvali, tak jsem to přijala. Před pár dny jsem přijela za vnučkou, měla prázdniny a já chtěla, aby strávila nějaký čas s babičkou. Vešla jsem tiše dovnitř, ale hned na prahu mě přivítal pronikavý křik. Zastavilo se mi srdce, myslela jsem, že se vnučce něco stalo. Co mi síly stačily, šla jsem za křikem tak rychle, že jsem otevřela dveře a tam…..

Stála nad ní moje dcera Božena s pantoflem v ruce… Nemohla jsem tomu všemu uvěřit. Moje Božena, kterou jsem vychovala jako milujícího a starostlivého člověka, jak mohla… Nemůžu to pochopit. Cítila jsem, jak se ve mně něco zlomilo, když jsem se k ní rozběhla, abych jí vzala bačkůrku a ochránila to malé.

Basia se choulila v koutě a plakala a Božena… Myslím, že má srdce z kamene. Nepoznávám ji. Jak by mohla?

Vyhodil jsem jí ty pantofle z okna. Doslova. Byla jsem sama s dcerou, manžel nás opustil. Snažila jsem se ji řádně vychovat. Nikdy jsem na ni nevztáhla ruku, ale byla to potížistka. Ale nikdy nedošlo k žádnému křiku nebo násilí, vždycky se s ní dalo mluvit. Když bylo třeba, seděla jsem s ní celé hodiny a vysvětlovala jí, co se smí a co ne. A teď něco takového? To ona už zapomněla, že dítě potřebuje bezpečí, lásku, a ne teror?

Celé ty roky jsem viděla, jak se Mirek a Bożena snaží mít dítě. Viděl jsem tu bolest, pokusy, naděje i zklamání. Pět let se takhle snažili, až nakonec můj zeť přesvědčil Boženu k adopci. Nejenže dostali zdravou holčičku, ale ještě k tomu jakž takž bystrou. Myslela jsem, že konečně najdou štěstí. Ale něco se pokazilo. Nemyslela jsem si, že je to v jejich rodině tak špatné. Možná dcera to dítě nechtěla, jen podlehla nátlaku?

Související Příspěvky