Nejdůležitější věci v našem životě jsou láska, rodina a pouto mezi sourozenci. Už od dětství nám vštěpují do hlav, že rodina je základ. Něco, co tady bude s námi po celý život. V ideální rodině by všichni měli být šťastní, žít v harmonii, ale ve skutečnosti je to málokdy tak. Někdy jsou děti nevděčné, jindy jsou rodiče špatní. Ale dilema nastává, když vám rodiče sdělí, že by chtěli přijít k vám bydlet.
Neuvěříte, co se v tomto příběhu stalo.
Na internetu se objevil post jedné ženy, která si ptala radu. Její otázka zněla přibližně takto: „Musím pomáhat rodičům, kteří mi nikdy nic v životě nedali?“ Rozhodli jsme se vám ukázat celý příspěvek, abychom zjistili, zda máte pocit, že děti jsou dlužníky rodičů.
Nevděčné děti:
,,Mám 42 let. Žiji v Barceloně . Jsem provdaná za Španěla, se kterým mám syna. Rodiče žijí v Rusku. Neustále si stěžují, že už je všechno k ničemu, že už jsou staří a chtějí, abych je vzala k sobě bydlet. Odejít z Ruska jsem se rozhodla před 9 lety . Sama jsem si na to našetřila, naučila jsem se jazyk a zdolala jsem spoustu překážek sama v cizí zemi. Nikdo z rodiny mě v tom nepodporoval, školu jsem si platila sama, po škole jsem si začala vydělávat sama na sebe… Tak to bylo vždy. Dnes jsem už 7 let vdaná, pracuji, platím školu, oblečení pro syna. O všechno ostatní se stará muž. Před pár lety jsem navrhovala rodičům, aby sem přišli bydlet. Sice ne rovnou k nám, ale bydleli by ve vesnici hned za městem. Odmítli to. Prý nechtějí bydlet sami. Ale pokud by to bylo někde u moře, tak možná by o tom pouvažovali. Rychle jsem jim vysvětlila, že takový luxus jim neumím zajistit. A pokud bych si je měla k sobě nastěhovat, tak se naruší naše soukromí, můj vztah s mužem a samozřejmě, že i náš rozpočet.
Teď už jsou staří. Máma si pokaždé, když jí zavolám stěžuje na to, že už se o ně nemá ani kdo postarat a, že je již připravena přijít bydlet k nám. Přičemž mého manžela vždy jen urážela, když tu byla . Když sem přišli, všechno jsem platila já. Chtěla jsem, aby můj syn věděl, že má babičku a dědečka ai já jsem je chtěla vidět. Pravda, o vnuka nikdy přílišný zájem nejevili.
Rodiče nemají nic našetřeno , takže všechny výdaje s nimi spojené bychom museli hradit my. Musela bych odepírat synovi téměř všechno, ale já mu chci dopřát všechno, co jsem v dětství neměla já. Přemýšlím nad tím, že jim řeknu, že se vyskytly nějaké problémy s dokumenty a prostě sem nebudou moci přijít. Je mi jich velmi líto, ale proč mám vždycky všechno řešit já?“
V dnešní době si mnoho lidí myslí, že dlužní by měli být rodiče dětem a ne naopak, protože mámu a tátu si nevybíráme. Ale rodiče měli na výběr – mohli se rozhodnout, zda chtějí nebo nechtějí dítě. My si myslíme, že se prostě nedá jen tak vykašlat na své nejbližší. Vždyť rodiče nám dali to nejcennější – život
Nikdy nebudete vědět, co všechno museli obětovat, kolik sil, lásky a nervů jich stála vaše výchova. Vždy existuje nějaké východisko – například najmout rodičům chůvu, pokud si je nemůžete k sobě nastěhovat.
Před rodinou bychom nikdy neměli nic tajit a být celý život za něco uražený. Co si vy o tom myslíte? Měly by se děti postarat o rodiče ve stáří?
