Možná je to pro někoho úplná norma, ale myslím, že pro manželství, stejně jako pro narození dětí, existuje určitá věková hranice. Budovat své štěstí a žít s někým je jedna věc. Ale pořádat svatby se všemi nádherami je luxus jen pro mladé. Ale není pro starší dámy.
Podívejte se na celý příběh:
Ale moje máma si z nějakého důvodu myslela, že je to nesmysl. Je dlouhodobě důchodkyně, má dospělé děti a několik vnoučat. Našla si nějaké kurzy, na kterých se seznámila s dalšími staršími ženami.
Jednou přišla ke mně, a řekla, že se chce znovu vdát. Opravdu mě to šokovalo. Moji rodiče se vzali, když jim bylo 26 let. Peníze na svatbu tehdy nebyly. Oba pracovali, aby koupili byt a aby měli peníze na výchovu děti.
Babička/ilustrační foto/Zdroj: youtube.com
Ale nedostatek svatby nezabránil mamince a tátovi, aby žili ve šťastném manželství více než 30 let. A pak táta zemřel. Bylo mi líto matky, tak jsme ji s manželem vzali k sobě. U nás byla velice šťastná, protože denně se mohla starat o svá vnoučata.
Doma pravidelně vařila, a celkem mi pomáhala v domácnosti. Po kurzech se moc změnila, a pochopila, že chce být aktivní babičkou. Méně času trávila se mnou a dětmi, a dokonce řekla, že se zamilovala do muže.
Babička/ilustrační foto/Zdroj: youtube.com
Kvůli nepřítomnosti maminky jsme s manželem měli spoustu problémů. Neměli jsme dost času na děti, a postarat se o domácnost jsem nestíhala. Maminka nám říká, že lásku může každý najít kdykoliv, a mě vůbec neposlucha.
Pořád se na mámu zlobím. S dětmi mi nikdo nepomůže, je to na mně. Propouštět by se mělo, ale to by znamenalo velký zásah do financí. Co si myslíte o takové situaci?
