S dcerou bydlíme v docela pěkném bytě, který jsem zdědil po matce. Je to třípokojový byt, každý pokoj je samostatný a nemá průchod.
Prostorná předsíň, samostatné WC a koupelna, jen kuchyň je malá, ale s velmi velkým balkonem. Každý bydlíme ve svém pokoji a máme ještě velký obývací pokoj. Jsme velmi spokojeni! A v nejbližší době se neplánujeme stěhovat.
A příběh se odehrál následovně. Na ulici ke mně přišel soused a oslovil mě, jako bychom se na všem už dávno dohodli. Prostě mě uvedl na pravou míru.
– Víte, pomyslel jsem si. Žijete se svou dcerou , že ano? Proč se nenastěhuješ ke mně a já k tobě? Máme dva pokoje, to ti stačí! Na co potřebuješ třípokojový byt? Přemýšlej o tom. Dva pokoje ti stačí. Stačí pro dva lidi. A nebojte se, že je náš byt malý. Je tu spousta místa! Už dlouho hledáme větší byt, ale nabídky nejsou moc dobré. A váš byt je přesně to, co potřebujeme! A nebojte se, připlatíme si.
Pozorně jsem souseda vyslechl. Velmi, velmi pozorně! Přerušil jsem ho, když začal mluvit o tom, jak si budeme “rozumět”. Dokonce mě napadlo, jestli už za mě a mou dceru všechno rozhodli, jen se musím nastěhovat do jejich bytečku. To je skvělé!!!
– Myslím, že je to vtip. A kdybyste to mysleli vážně, proč si myslíte, že se chceme přestěhovat do menšího bytu? Proč si to myslíš? Myslíš, že jsem připravená opustit svůj prostorný byt a přestěhovat se do bytu, který vypadá spíš jako plechovka? Jestli někdy budu chtít vyměnit svůj třípokojový byt, tak ne za takový. A co myslíš tím “pro dva”? Nehodlám měnit.
Soused začal mumlat něco jako: “Chtěli jsme jen to nejlepší, aby se všichni cítili dobře. My ve vašem , a vy v našem. Nevíte, co je pro vás dobré !
My pořád bydlíme v našem bytě. Soused a jeho rodina mě už nezdraví. Zřejmě je mé odmítnutí velmi urazilo.