Před půl rokem se v naší rodině stalo velké neštěstí: zemřel můj otec.
Nějakou dobu po pohřbu nás navštívil tátův bratr, strýc Igor. Jezdil k nám na návštěvu velmi zřídka. S mým otcem se také stýkal jen velmi málo. Nehádali se, ale nikdy spolu nevycházeli. Vztahy mezi nimi byly vždy velmi chladné. Každý si žil svým vlastním životem.
– Jaká byla vaše cesta? – Zeptal jsem se.
– A proč mi říkáš “ty”? Protože jsem tvůj oblíbený strýc! – odpověděl strýc Igor a mile se usmál, jako by opravdu byl mým oblíbeným strýcem.
Strýček neřekl, že přijede, a my jsme na jeho příjezd nebyli připraveni. Vlastně jsme s ním od otcova pohřbu nemluvili. Ani jednou nezavolal. A pak najednou přišel.
Když jsme si sedli k čaji, strýc se zeptal:
– Jak se podělíme o dědictví? My tři? Nebude tu nikdo další?
– Jaké dědictví? – řekla překvapeně máma, když se vzpamatovala.
Ve skutečnosti tu bylo dědictví. Měli jsme pěkný byt, velký krásný dům na venkově a dvě auta. Máma se mě snažila přesvědčit, abychom dům prodali a koupili mi byt ve městě, kde jsem studoval. Ale zatím jsme to nehodlali udělat: rozhodli jsme se, že se do toho nebudeme hrnout.
– Jaké dědictví? No přece majetek, který mi odkázal bratr! – odpověděl.
-Vždyť víš, že kdybychom tam s Martou nebyli, dědictví bys dostal ty. A tak nemáš nárok na nic!
– Ale já jsem jeho bratr! Mám na to dědictví právo!
– Ne, nemáš! Zákon je na naší straně!
– A co když to není spravedlivé?
Strýc Igor je velmi chytrý: dobře věděl, že podle zákona nemá na nic nárok, a tak se rozhodl zatlačit na naše svědomí. Ale v jeho slovech a činech jsme neviděli absolutně žádnou logiku. Můj otec a strýc Igor se nikdy nepřátelili, takže s otcovým majetkem neměl nic společného.
Když otec začal churavět, okamžitě nám řekl, že všechno, co máme, bychom měli dostat já a moje matka. Otec neměl v úmyslu se o náš majetek s nikým dělit.
– A s čistým svědomím, Igore, ani s tebou! A ty to dobře víš! Nikdy jste si s bratrem nebyli blízcí!
– Tak to prostě je! Je to jako ve špatném filmu! Muž se ožení a žena mu všechno sebere. A rodiče, bratři, sestry, synovci nedostanou nic!
Strýc Igor začal tlačit na vinu. Donutil nás, abychom souhlasili s rozdělením majetku mezi nás tři.
– Sbohem! Nebudeme s vámi o tom mluvit! – řekla matka.
Když strýc Igor odešel, zamkli jsme s matkou dům a odešli do našeho bytu ve městě. Otcova bratra jsme znali velmi dobře, věděli jsme, že nás nepustí. Koneckonců bylo o co bojovat – o spoustu peněz: o třetinu luxusního sídla, o třetinu pěkného bytu v centru města a o třetinu dvou aut. To jsou docela slušné peníze.
Strýc nás dal k soudu. Doufá, že vyhraje. Ale právo je na naší straně. V co vůbec doufá?
