Matka českého dobrovolníka, který padl na Ukrajině, vyjádřila zklamání nad tím, že české úřady neprojevily žádnou soustrast.Přestože oficiálně byli na Ukrajině během války zaznamenáni čtyři čeští občané jako oběti, ve skutečnosti jich je více. Martin Krejčí, známý pod přezdívkou Taylor, byl jedním z nich. Zemřel v květnu ve věku 38 let.
Jeho matka, Ivana, se cítí zrazena tím, že vláda neposlala ani symbolickou soustrast v podobě květiny. Ivana, která žije na okraji Brna, prožívá těžké období po synově smrti. Aby nebyla sama, pořídila si štěně zlatého retrívra, které jí dodává sílu žít dál.„Je mu pět měsíců. Pořídila jsem si ho proto, abych tu nebyla tak sama.
A aby mě něco drželo při životě,“ omlouvá zlobivé štěně, když skáče na stůl a snaží se sežrat štrúdl. To jsou zřídkavé momenty, kdy se Ivana usměje. Martin, který se na Ukrajině angažoval jako dobrovolnický medik, byl zabit u obce Kreminna. Jeho matka vzpomíná na jeho odhodlání pomáhat a na to, jak těžce nesl válečné hrůzy.
Ivana si cení podpory Martinových přátel z airsoftové komunity a vojáků, kteří se stali jeho druhou rodinou. Sleduje situaci na Ukrajině a udržuje kontakt s přáteli, kteří tam stále pomáhají. Smrt syna pro ni znamená nekonečnou bolest a ztrátu zájmů, které jí dříve dělaly radost. Přestože Martin nebyl v aktivní bojové službě, jeho práce na Ukrajině byla extrémně nebezpečná. Jeho matka vzpomíná na poslední rozloučení a na období, kdy se Martin snažil evakuovat zraněné z frontové linie, což vedlo k jeho smrtelnému zranění.
Ivana i s pomocí Martinových přátel bojovala o převoz jeho těla zpět do České republiky, což se setkalo s nedostatečnou podporou od českých úřadů. Cítí hořkost a nespravedlnost kvůli chování vlády, která neuznala Martinův hrdinský čin.Pomohli mi lidé, které jsem ani neznala.Bez nich bych to nezvládla,“ uvádí.„Pořád se s tím nemůžu smířit, ale už se nacházím v bodě, kdy jsem tak nějak rozhodnutá, že budu žít dál,“ dodává po devíti měsících od jeho pohřbu.„
Když se na něj naše orgány totálně vykašlaly a nikdo ho nebyl ochotný přepravit, tak Karolína zařídila přes kontakty v pražské Ústřední vojenské nemocnici pár kluků, kteří si vzali dovolenou, přijeli se sanitkou do Lvova, zařídili zelený koridor na hranicích a odvezli Martina do Prahy,“ popisuje Ivana.
Martinova matka zdůrazňuje, že její bolest a zklamání nejsou jen o osobní ztrátě, ale také o pocitu, že česká společnost a vláda nejsou dostatečně solidární s Ukrajinou a jejími oběťmi.„Já jsem nechtěla žít,“ přiznává šestašedesátiletá Ivana.„Ukrajinci mu udělili spoustu vyznamenání, jenom tato podivná, pokrytecká vládní garnitura, a to jsem ji volila, neudělala vůbec nic. Nerozumím, proč se k němu zachovali jako ke kusu hadru. Zbabělost? Alibismus? Nevím.
Ani tu blbou kytku na funus mu neposlali,“ popisuje Ivana své pocity.Vůbec jí prý nejde o sebe, dokonce ani teď už o Martina.„Nechci být jedovatá nebo protivná, ale mám takový dojem, že si rádi žijeme ve svém zaprděném teplíčku, a hlavně aby se nás to moc netýkalo a nebolelo. Ukrajinci mají jedno přísloví: otroci nejdou do nebe. Proto si jich vážím. Že bojují. Vážím si těch, co jsou na frontě, mrznou tam, co tam trpí,“ dodává, zatímco si prohlíží fotky svého syna na stěně.
