V roce 1994, ve věku sedmnácti let, postavil svépomocí funkční jaderný redaktor u domu své matky. K výrobě použil jen baterie, které našel doma, staré hodiny, lucernu, lepicí pásky a uran z Československa.
Davida vždy fascinovala chemie a fyzika.
David byl už odmala považován za podivné dítě. Už v šesti letech byl známý pro své nadšení pro provádění různých experimentů a lásku k vědě. Částečně za vším možná stála i skutečnost, že se chlapcovi rodiče rozváděli a ponoření se do světa vědy mu pomáhalo toto těžké období překonat.
Když malý David dostal od dědečka knížku „The Golden Book Of Chemistry Experiments“
(Zlatá kniha chemických experimentů), jeho nadšení poté ještě vzrostlo. Neustále byl zabrán buď do pročítání knihy anebo do uskutečňování v ní popsaných pokusů.
Víkendy trávil David u své matky a jejího přítele – tam, v cizím prostředí a bez přátel, si připadal osaměle. Jeho dědeček o tom dobře věděl a věděl i to, jak moc miluje vědu. Právě proto mu věnoval knížku plnou chemických pokusů, doufaje, že se s ní jeho vnuk o víkendech zabaví.
Chlapec, tehdy desetiletý, si ze suterénu v matčině domě udělal vlastní laboratoř. Jakmile měl na to věk, začal shánět brigády – dělal všechno možné od roznášky novin, přes práci ve fast foodu. To vše proto, aby si vydělal nedůležité součástky ke svým pokusům.
David předělal suterén v domě na chemickou laboratoř. Tady mohl nerušeně provádět své experimenty!
Davidovi rodiče občas slyšeli ze suterénu nebo přímo z chlapcova pokoje tiché výbuchy. Po jednom větším výbuchu musel být David dokonce hospitalizován.
Během jednoho pokusu se Davidovi dokonce „podařilo“ podpálit dům. Hned poté se jeho matka rozhodla, že laboratoř musí z jejího domu zmizet…
Pokud si myslíte, že po požáru všechno skončilo a David zanechal svých šílených pokusů, pletete se. Ne. To se nestalo. David jen přestěhoval svou laboratoř do zahradní kůlničky a v experimentech pokračoval.
Jednoho dne dostal David šílený nápad postavit jaderný reaktor. A taky to udělal. Práce na reaktoru mu zabrala dva roky. Ptáte se, jak se dospívající mladík dostane k uranu? Přece tak, že se vydává za učitele fyziky!
Oslovil jadernou regulační komisi. Ti ho proškolili a mimo jiné mu samozřejmě také řekli o tom, jak má radioaktivní materiál izolovat – ten jejich poučení ale ignoroval.
David se spojil s jadernou regulační komisí a předstíral, že je učitelem fyziky. Tak se mu podařilo získat poslední potřebnou součástku – uran.
Po dokončení reaktoru se radiace v oblasti prudce zvýšila. David se proto rozhodl reaktor znovu demontovat.
Když se pokoušel reaktoru zbavit, zastavila ho policie. Byl zatčen. Všechen radioaktivní materiál byl Davidovi zabaven.
Všechny testy odmítl. Bál se toho, co by mohly odhalit. Byl ale dostatečně zdravý na to, aby vstoupil k námořnictvu. Tam sloužil celé 4 roky. Navzdory své zkušenosti z jaderným reaktorem, za jeho smrtí stálo nakonec něco jiného než rakovina…
David nikdy nesouhlasil s provedením žádných testů, které by mohly odhalit, jaké škody mohl svému tělu experimentem způsobit. Bál se.
Ve věku 39 let zemřel David Charles Hahn na otravu alkoholem.
Poučení, které vyplývá z příběhu Davida Charlese, není to, že zahrávat si s nukleární energií je špatné, nýbrž to, že rodiče by se měli zajímat o zájmy a koníčky svých dětí, ať už jimi je cokoliv.
