Je to tak trapný košický komplex, zaťal do živého.
Od smrti zpěvačky Hany Zagorové (†75) uplyne v srpnu rok, ale její první manžel, baletní mistr Vlastimil Harapes (76) na ni stále vzpomíná s pietou. „Na poslední rozloučení s ní jsem nebyl, protože jsem nechtěl dávat veřejně na obdiv svůj žal a, přiznám se, dodnes nikam moc nechodím. Stále se mi to zdá neuvěřitelné,“ vyjádřil se pro PLUS 7 DNÍ. Potkali jsme ho na slavnostní ceremonii v Národním divadle Košice, kde jistý čas působil a, jak se nám vyznal, k metropoli východu má stále mimořádný vztah.
V posledním období se na onen svět pobralo hned několik jemu blízkých lidí, proto se většinou smutný zdržuje ve svém pražském bytě, kde nejraději spí. „I proto jsem rád, že mě vytáhli do Košic. Lidé mě tady na ulici zastavují, debatujeme, vzpomínáme. Je to velmi fajn rozptýlení,“pochvaloval si.
Účelové manželství
V Košicích se Vlastimil Harapes objevil jen pár dní po smrti blízké přítelkyně, slavné mezzosopranistky Sone Červené, ale stále ho sužoval bohužel i za exmanželkou Hanou Zagorovou. Manželství uzavřeli v roce 1986 účelově, protože pěvecká diva si chtěla adoptovat dítě a bez zpečetěného svazku by jí to tehdejší socialistické zřízení nepovolilo. Dvojice se seznámila během nahrávání televizního silvestrovského pořadu na sklonku roku 1983. Hana pak nabídla Vlastimilovi účinkování ve svém slavném pořadu Dluhy Hany Zagorové, kde měl hrát němého prince. „Nevím, co mě to napadlo, ale řekl jsem jí, že s nabídkou souhlasím jen tehdy, když tam budu zpívat. Byla zaskočená, ale do týdne mi volala, že souhlasí,“ zavzpomínal si Harapes.
V uměleckých kruzích respektovaný umělec se pro širokou veřejnost stal slavným až po odvysílání pořadu. V díle s podtitulem Pohádka z karet účinkoval kromě tehdy neohrozitelné zlaté slavice i po boku Karla Gotta či Jiřího Korna. „S Hanou jsme se měli velmi rádi. Nikdy jsme se nehádali ani po sobě nekřičeli. Když jsme se po dvouleté známosti brali, říkala: Nikdy se nerozvedeme, dobře?“ zamyslí se.
Manželství nazývá Vlastimil Harapes jedním slovem sladké. „Ano. Byl to vysloveně sladký život, když jsme se doslova koupali v šampíčku. Při ní jsem se naučil pít bublinky. Vládla mezi námi viditelná harmonie. Celý náš společný život probublal. Všechno bylo veselé a bezvadné,“ hodnotí roky po boku obletované hvězdy. Obdivoval také její smysl pro absolutní perfekcionismus.„Všechno dělala nejlépe, jak věděla, a měla velký cit pro detail. Stalo se například, že obdivovala nějaký prstýnek, přičemž poznamenala, že je krásně udělaný zespodu.“
Sok v lásce
Hanku jsme vídali po boku Vlastíka, jak mu říkala, na společenských večírcích, plesech a dokonce spolu nazpívali několik duet. Píseň Jen pár dní patří v Česku dodnes k nejslavnějším. „Vznikla jen náhodou pro pořad Dva z jednoho města. Hanička byla tak jemná a něžná. Tvořili jsme spolu krásný pár a lidé nás měli rádi. Na jevišti jsme u této písně i tancovali. Dodnes na to číslo mnozí včetně mě rádi vzpomínají,“ vyznává se nostalgicky.
Během manželství získal Harapes prestižní cenu Televizní rolnička a spřátelil se s mnoha prominentními osobnostmi.„Hana velmi ráda pořádala různé veselé večírky. Tam jsem měl možnost seznámit se s Ljubou Hermanovou, Olgou Schoberovou, se Stellou Zázvorkovou, s Jiřinou Bohdalovou či Jitkou Zelenohorskou. Ljuba uměla ve vysokém věku udělat provázek. Byla neuvěřitelná. Vyzkoušeli jsme si spolu i zvedačku,“ prozrazuje.
Mezi hosty do Zagorovy podkrovního bytu na Chodské ulici v Praze občas zajel i operní zpěvák Štefan Margita. „Znal jsem ho ještě z Košic, kde chodil se svou klavíristkou na moje představení. Někdy jsme po skončení ještě spolu poseděli, vždy s ním byla zábava,“ popsal baletní mistr svého budoucího soka v lásce.
Nezanevřeli na sebe
Začátek konce manželství Hany Zagorové a Vlastimila Harapese nastal, když oba Margita pozval na své představení do Mnichova. „Já jsem nemohl, tak šla Hana s kamarádkou. Když se vrátila, řekla mi, že se nechce rozvádět, ale zamilovala se do hlasu. Řekl jsem jí – jen jdi za hlasem svého srdce a mě odpal pryč. Tak se také stalo. Asi byla ráda, že jsem jí to usnadnil,“ uvažuje Harapes.
Na léta v manželství nedá dopustit, nepříjemnou vzpomínku má jen na poslední rozhovor. „Ten opravdu nebyl příjemný, ale to už je pryč,“ mávne rukou. Jak známo, Hana Zagorová se za Štěpána Margity vdávala jen den po rozvodu. Ostré vášně bývalých manželů brzy opadly a zůstaly v kontaktu.„Se Štefanem jsme se moc nezkamarádili, ale byl jsem je párkrát navštívit iv jejich novém bytě v Podolí. Měly to tam hezké,“ říká bývalý tanečník.
Díky korektním vztahům přišla Hana exmanželovi poblahopřát ik sedmdesátým narozeninám. Na jevišti vzpomínali na společná léta i na trému před přímým televizním přenosem, když měli před miliony diváků Československé televize poprvé zpívat a tančit Jen pár dní. Po ťuknutí „šampíčkem“ a blahopřání dala Hana Vlastimilovi na ústa pusu. „Tehdy měla být ve svém letním bytě v Malaze. Neodletěla jen kvůli mně. To si budu navždy pamatovat,“ vyzdvihuje pěkné gesto.
Žádné vztahy
Láska do smrti. Hana na oslavě exmanželova jubilea.
Hana během manželství svému prvnímu muži vštěpovala, že soukromí má být soukromé, proto ho překvapilo, jak moc v novém vztahu začala otevírat třináctou komnatu. „Přisuzuji to jejímu novému partnerovi. Ale to, co vyvádí po její smrti a jak komunikuje s bulvárem, je trapné. Chce být viděn. To, jak se prezentuje, je takový košický mindrák,“ použil Vlastimil Harapes ostrá slova na adresu vdovce po milované umělkyni.
Vztahy s Margitem podle něj nemá žádné a nepřišla mu ani pozvánka na prosincový vzpomínkový koncert na Hanku. Zvlášť ho to netrápí. „Určitě za ní zajdu, až budu na Vyšehradě,“ říká a jako vzácný poklad doma opatruje několik věcí, které mu exmanželka darovala. „Je mezi nimi třeba velmi pěkný zlatý prsten, který nosila ještě její maminka.“
Dílo náhody
Vlastimila Harapesa vnímáme zejména jako baletního mistra, ale za sebou má i přibližně třicet filmů. „Přísahám, všechno je to dílo náhody. Nikdy jsem si nekladl žádné zvláštní cíle a jsem spokojen, že při cestě nahoru jsem nikdy nikomu neublížil. Vždy jsem si myslel, že všechno, co dělám, může být ještě lepší. Jsem stejně, jako byla Hana, fatalista.“ Svůj úspěch proto bere s rezervou. „Nemohu si stěžovat. Něco jsem samozřejmě uměl odtancovat, ale kolem třicítky jsem zjistil, proč mě zvou do Japonska, na Kubu nebo jinde. Všude chtěli fešáka. A já jsem byl krásný,“ směje se.
Jeden z největších úspěchů své kariéry podle vlastních slov zažil právě v košickém divadle.„Tancoval jsem v Labutím jezeře prince. Moje partnerka byla v jiném stavu, proto požádala dirigenta, abychom některé náročnější věci vynechali. Ale já jsem řekl, aby nic neměnili, že to odtancuji za ni. Po skončení jsem měl tak velký aplaus, že už jsem nevěděl, jak se mám klanět. Na to nemůžu zapomenout. Jednou darmo, slovenské publikum bylo vždy vroucné,“ myslí si.
Pozoruhodná je i Harapesova již zmiňovaná filmová kariéra. Dostal se k ní náhodou. „Když jsem byl ve čtvrtém ročníku konzervatoře, získala spolužačka Ivana Pavlová hlavní roli v hudebním filmu Starci na chmeli. Choreograf Josef Koníček si na základě kamerových zkoušek vybral iz nás několik tanečníků. Objevil jsem se jen v davových scénách, ale tak jsem je zaujal, že mě pozvali na zkoušky do filmu Markéta Lazarová,“ říká Vlastimil o kultovním díle. Jako osmnáctiletý si tedy zahrál německého šlechtice Kristiána po boku Magdy Vášáryové.
Jeho filmografie není příliš bohatá, ale obsahuje ikonické snímky. „Když jsem měl úraz se zády, dostal jsem nabídku na film Den pro mou lásku s Martou Vančurovou a později na film Operace mé dcery s Janou Šulcovou. Vidíte, všechno se děje pro něco,“mluví z Harapesa opět fatalista. Rád vzpomíná také na natáčení filmu Panna a netvor s mladičkou Zdenou Studenkovou. „I ona je perfektní. Byla také na oslavě mé sedmdesátky,“ připomíná s tím, že mu je líto, že nejsou v pravidelném kontaktu.
Dědictví vybavené
Vlastimil Harapes zarezonoval i ve filmu Jak vytrhnout velrybě židli, kde ztvárnil nadějného otčíma malého Tomáše Holého. „Režisérka Marie Poledňáková mě nejprve oslovila, jestli bych nemohl dělat poradce herci, který tam bude hrát tanečníka. Řekl jsem jí – samozřejmě rád pomůžu. Za týden mi říká, co bych komu radil a abych si toho cynika v baletu zahrál sám. Rád na to vzpomínám,“ říká navzdory nemilému překvapení na premiéře, kde zjistil, že ho předaboval jiný herec.
Přiznává také, že díky filmu získal nechtěnou nálepku. „V jedné scéně Tomáš Holý na mou adresu řekl, že nejsem družný a nemám rád psy, od té doby mě nenávidí všechny děti,“ směje se. Díky filmu však získal v režisérce Poledňákové celoživotní přítelkyni.„Po mnoha letech jsem jí volal, že ten film vůbec nezestárl. Je krásný a bude věčný.“
Dnes už má Vlastimil Harapes šedé vlasy, ale šarm a vzpřímené držení těla mu zůstaly. Těší se, že lidé mu stále projevují úctu a přízeň, ale někdejší velkolepé večírky mu nechybí. Rád pobývá ve svém domě, který kdysi vlastnil s nejlepším kamarádem, dramatikem a chartistem Josefem Topolem a jeho manželkou. „Když neměli peníze, koupil jsem od nich polovinu baráku s podmínkou, že když umřu, odkážu ho jejich synu Joachymovi. Už je to i zařízené,“ přiznal na závěr.
