Rodnou vesnici Hany Zagorové zpěvaččina smrt až tak nezasáhla. Důvod? „Měla nás v paži. Celé Petřkovice,“ vyčítá její starosta.
Během kariéry Hany Zagorové (†75) vzniklo jen velmi málo mediálních výstupů, ve kterých by nezmiňovala šťastné dětství. Přežila ho s rodiči, se sestrou, babičkou as tetou ve velké vile ve vesnici Petřkovice, které jsou dnes součástí Ostravy. Hana a její sestra Evelyn se odtud poměrně brzy odstěhovali do Prahy a pár let poté je následovali rodiče. Patrovou vilu se třemi terasami a obrovskou zahradou prodali a od té doby chátrá.
„Kdysi to byl nejkrásnější dům ve vesnici, dnes je to staré, ošklivé a zpustlé,“ povzdechl si starosta vesnice Ivo Mikulica, když jsme se s ním zkontaktovali. Podle jeho slov se na kdysi vychycené adrese vystřídalo několik majitelů i podnájemníků, ale žádný z nich se o nemovitost nedokázal postarat tak jako Zagorovci. „Před časem tam bývali nějací feťáci, teď vlastně ani nevím, komu patří,“ dodal.
Starosta má těžké srdce i na slavnou, nedávno zesnulou umělkyni. „Pravidelně jsme ji k nám jako naši rodačku zvali, ale nikdy nepřišla. O Petřkovicích často mluvila, ale jinak se k nám moc nehlásila,“ konstatoval.
Zpustošený dům
Po drsných slovech starosty Petřkovic jsme se do míst, kde Hana Zagorová trávila dětství a pubertu, vydali osobně. „Fotíte si dům Haničky? To byla velmi slušná a dobrá rodina. Znala jsem je všechny, ještě i starého Zagoru, toho pana fotografa,“ promluvila k nám starší paní.
Když namítáme, že otec Hany Zagorové byl stavební inženýr, přehodí, že myslí zpěvaččina děda Pavla Zagoru. „On byl ještě Zagóra s dlouhým ó. Tady nedaleko v Hlučíně měl kino a fotoateliér. Během války se tam vojáci chodili fotografovat, aby na nich měli rodiče památku, kdyby na frontě padli,“ upřesňuje.
Fakt, že Hana Zagorová už jako slavná zpěvačka Petřkovice obcházela, nám potvrzuje i někdejší souseda. „Ani si nevzpomínám, kdy jsem ji na tomto místě viděla naposledy. Ale co by tady také dělala? Vždyť u nás už nikoho nemá a měla se dívat na tu bídu?“ klade si řečnickou otázku a podívá se na zpustošený rodný dům zpěvačky.
V rukou kriminálníků
Z vyprávění Hany Zagorové víme, že ačkoli měli nemocnici tři sta metrů od domu, máma Edeltruda ji porodila ve vlastní ložnici. Její sestra Evelyn měla v té době dva roky. Sestry v Petřkovicích přežily dětství, které zpěvačka nejednou označila za pohádkové. „Bylo to jako představa dítěte z rozvedeného manželství o ideálním domově. Jenže u nás to ideální bylo i ve skutečnosti. Jakmile jsem vyskočila z postýlky, smála jsem se. Každému jsem dala pusu, pak jsem se vyklonila z okna a zavolala: Ahoj, sluníčko. Odjakživa jsem byla ráda na světě,“ vyznala se Hanka v jednom z našich mnoha rozhovorů.
Vila na kopci, ve které šťastná rodina zažívala, dnes už romantické představy nevzbuzuje. Nemovitost byla kdysi pýchou vesnice, ale v polovině osmdesátých let ji manželé Zagorovi prodali. „První majitelé byli mladí manželé, kteří to tady ještě udržovali. Pak už to byla pohroma,“ vypočítává souseda. „Další majitel byl kriminálník, skončil ve vězení. Když zemřel, něco vyvedl i jeho syn a putoval za mříže také. Nyní dům pronajímá, ale kdo jsou ti lidé, netuším,“ krčí rameny.
Pan Zagora byl kdysi pyšný na udržovanou zahradu plnou květin, okrasných skalek, stromů, zeleninových záhonů a vždy pedantně posečený trávník. Dnes by zaplakal. Stromy, které kdysi zasadil na počest svých dcer, rostou nadivoko nebo leží na zemi. O okrasné zahradě nemůže být ani řeči. Kolem vily roste vysoká tráva. Letecký záběr také ukazuje, že na pozemku vegetuje několik vraků aut.
Nechtěla si kazit vzpomínky
Hana Zagorová už jako mladá ostravská zpěvačka říkala, že se nerada vrací do minulosti a žije přítomností. I to byl důvod, proč mohl vzniknout dojem, že na Petřkovicích zanevřela. „Z domu jsem vyletěla jako sedmnáctiletá a všechny obrazy si chci uchovat tak kouzelné, jak je mám ve vzpomínkách. Naše vila něčím každého přitahovala. To vím stoprocentně. Proto jsem vůbec necítila potřebu běhat za dětmi a prosit je o kamarádství. Se mnou as mou sestrou se chtěli kamarádit všichni. Výborné bylo, že rodiče nás vůbec nenutili uklízet. Prý se ještě v životě nauklízíme dost. Raději byli, když jsme létali po venku,“ řekla.
Na dvoře měli Zagorovi hotový zvěřinec. „Holubi, nutrie, dva psy, kočku, králíky i želvu. Byla jsem vychovávána ke všemu, co je živé a hezké. Bylo to tak krásné a romantické. Mou neporušenou vzpomínkou je i maminka v kuchyni, která vaří nějakou dobrotu a píská si při tom. Dodnes cítím vůni košíku na verandě, který byl vždy plný dobrot, které se nám urodily v zahradě. Ale tuto kapitolu jsem si v hlavě uzavřela a myslím, že žádná nová vzpomínka nemůže přebít tento ideál,“ vysvětlila a po chvíli přece jen přiznala, že v minulosti neodolala. Pokusila se vrátit v čase. „Asi jsem si myslela, že když se podívám na svůj milovaný rodný dům, najdu tam všechno v nezměněné podobě.“
Trpký návrat domů
Jednou, když Hana koncertovala v Ostravě, autem zaběhla do Petřkovic. Spatřila vrchní část jejich někdejšího domu, ale byl to podle ní „velmi pochmurný pocit“. „Jako v psycho filmu. Ani jsem nezastavila. Připadal mi strašně opuštěný a smutný. Šla jsem dál a tam, kde byla obecní škola, ve které jsem jako žákyně 5. B. stála ve žlutých šatech poprvé na jevišti, je nyní nějaké obchodní středisko. Je to stále pěkná vesnice, ale už úplně jiná,“ zavzpomínala si s nostalgií.
Po čase Zagorová opět zpívala v Ostravě a do rodné vesnice ji vezl Petr Rezek. „Stromy, které sázel náš tatínek, vyrostly do obrovské výšky. Jejich holé kmeny byly úplně jiné. A najednou jsem si všimla ve vysoké trávě sedět barevného trpaslíka. Tento pohled už nadobro uzavřel mou dětskou kapitolu. Jak naivně si člověk myslí, že někde zanechá svou stopu navěky,“ zamyslela se a po chvíli v odhalování svého nitra pokračovala.
„Večer na koncertě jsem na to při písničce Studánko stříbrná myslela velmi intenzivně. Zpívám o tom, jak se mi někdy sní, že jsem opět holčička s copy, proletím naší brankou a zamířím do lesa, který jsme měli kousek za domem. Dojalo mě to až k slzám. Nebylo to na jevišti vůbec příjemné, už bych to nechtěla nikdy zažít,“ doplnila tehdy.
Rozhodnutí, které si vyčítala
A kdy Hana Zagorová Ostravsko vlastně opustila? Někdy v polovině osmdesátých let se ve víru obrovské popularity a zaneprázdněnosti ujala smělého kroku. Spolu se sestrou Evelyn rodičům navrhli, aby se přestěhovali do Prahy. „Chtěli jsme je mít blíže. Zaskočilo je to, tak jsem si řekla, že je nebudu nutit. Nejprve začali chodit na víkend, později na celý týden. Potom si stále více sami uvědomovali, že na dům v Petřkovicích už nestačí. Když ho prodali a přestěhovali se, byla jsem přešťastná.“
Po čase přišlo bolestné procitnutí. „Myslím, že vykořeněním z místa, které milovali, se život mých rodičů výrazně zkrátil. V Praze neměli své přátele, nejvíc chyběli mé společenské mamince,“ vyznala se zpěvačka z toho, co si vyčítala do konce života. „Oba zemřeli v půlročním intervalu po sobě, máma jako sedmdesátiletá, táta měl o dva roky víc. Ztráta rodičů zůstane pro mě nezhojená rána. Myslím na ně každý den, jejich fotografii mám i v ložnici.“
U rodičů na Vyšehradě
Mámu a tátu pohřbila Hana Zagorová nejprve na chalupě, kterou jim koupila v přírodní oblasti Kokořínsko. Ale před šesti lety investovala do hrobového místa na pražském hřbitově Vyšehrad, který měla nedaleko svého bydliště v Podolí. „Rodiče jsem dala přemístit sem. Předpokládám, že u nich jednou skončím i já,“ oznámila jednou bez okolků.
V období, kdy vyřkla tato slova, měla zpěvačka patnáct koncertů měsíčně a jistě netušila, že její čas se neúprosně krátí. Tak jako rodiče, nakonec i ji zlomila psychika. Fakt, že po onemocnění kovid nemohla koncertovat, Hanu Zagorovou doslova zlikvidoval. „Je mi velmi líto ztracených životů. Všichni máme pocit, že nám někdo vzal čas a vůbec život. Je mi z toho velmi úzce,“ konstatovala v jednom z posledních vyjádření na adresu nepříjemného lockdownu.
Zpěvačka skonala jedenáct dní před svými sedmdesátými šestými narozeninami. Urnu s jejím popelem uloží k rodičům do hrobu, kde už svítí i její jméno.
