Dcera českých herců Luďka Munzara a Jany Hlaváčové nechala otce zemřít doma. „V nemocnici je to násilné odtržení od lásky blízkých. Není se čeho bát,“ odkazuje.
Česká herečka Barbora Munzarová (50) emotivně popsala svůj život s elitními herci a svými rodiči Luďkem Munzarem (†85) a Janou Hlaváčovou (84). V rodné zemi je sama známou umělkyní, ale uvědomuje si, že pravděpodobně zůstane navždy v jejich stínu. „Nefrustruje mě to. Jsem šťastná a poctěná, že jsem jejich dcera. Oba jsou pro mě ze všech stránek obrovskými vzory. Záměrně mluvím v přítomném čase, přestože otec už mezi námi není,“ vyznala se. V domě, který koncem sedmdesátých let pro svou rodinu postavil Luděk Munzar, dodnes žije jeho manželka s dcerou a jejím manželem. „Energeticky zde však stále vnímáme i otce,“ řekla nám Barbora i za svou slavnou matku.
Nechtěla být protekční
Přestože rodiče na Barboru a její sestru Terezu, která se Jane Hlaváčové narodila v předchozím manželství, neměli moc času, tvrdí, že v dětství jí nic nechybělo. „To, že jsme se neviděli přes všední den, nám vynahradili během divadelních prázdnin. Měli jsme obytné auto, se kterým jsme se vydali třeba na celý měsíc na poznávací výlet po Evropě. Zažili jsme spoustu zábavy, ale probírali jsme i vážná, hluboce filozofická témata,“ říká. V době, kdy zaneprázdnění herci nemohli být s dcerami, starala se o ně chůva, paní Ružena. „ Měla jsem ji velmi ráda. Byla součástí naší rodiny,“ dodává. Když se Barbora později přihlásila na herectví, rodiče nadšeni moc nebyli.„Ale neodmlouvali mě. Jen jsem se všemožně snažila, aby to nevypadalo, že jsem protekční. Máma byla v té době profesorkou herectví a na čtyři roky mého studia ze školy raději odešla. Ze začátku jsem dost dbala o to, abych se na jevišti ani v televizi vedle svých rodičů neukazovala moc často. Chtěla jsem si vyšlapat vlastní profesní cestičku,“ vysvětlila.
Bizarnosti někdejší doby
Faktu, že je dcerou slavných rodičů, musela čelit už jako malá. „Někdy mi to pomohlo, někdy ublížilo, ale nikdy jsem to neměla ráda,“ tvrdí a vytahuje v této souvislosti bizarní zážitek. „Ve škole jsme povinně chodili do kina na různé angažované filmy. Když hráli Reportáž zpod šibenice o tom, jak umučili Julia Fučíka, můj otec hrál padoucha, který ho udal. Mohla jsem mít asi sedm let. Soudružka učitelka dějepisu si mě vzala stranou a kladla mi na srdce, že si s ním musím uvědomělo promluvit, aby víc nebral role takových třídních nepřátel. Domů jsem přišla naprosto vystrašená. Otec se pak vydal za soudružkou do školy. Nevím, co jí řekl, ale od té doby byl už klid,“ popisuje zvyklosti někdejších časů.
Má všechno
Barbora Munzarová je dnes herečkou na volné noze, její máma Jana Hlaváčová na svou skvostnou kariéru už jen vzpomíná. V ústraní rodinné vily žije od roku 2011. „Bylo to velmi pěkné, ale už toho bylo dost. Už chci jen v klidu dožít,“ vyjádřila se před časem pro česká média s tím, že většinu času tráví na lůžku. „Na toaletu nebo k doktorovi se pomocí chůdky ještě došmatlám, ale komunikovat se mi už moc nechce. Napovídala jsem se toho už dost,“ řekla dál. Podle slov Barbory máma velmi ráda luští křížovky a sleduje při tom televizi. Nevyhýbá se ani inscenacím či filmům, ve kterých účinkovala.„V závěrečné scéně historického dramatu Kníže Václav, kde hrála Ludmilu, jejím mečem probodli syna Václava – Lukáše Vaculíka. Padla k němu na kolena, na obrazovce se ukázaly její hluboké zaslzené oči plné emocí a do toho svým altovým hlasem zavzlykala: Synu, dítě nešťastné! Máma při tom v posteli luštila křížovku, a když to viděla, sucho zahlásila: Ježíš! Já jsem byla dramatická umělkyně. Kdo se na to má dívat? Přepni to,“ popsala nám situaci Barbora, aby upozornila, že svou někdejší kariéru slavná herečka zvlášť neprožívá.„Když s ní nemůžu být já, vždy jsou u ní pečovatelky. Svůj diář měla vždy více než přeplněný, takže teď už chce mít svůj klid. Občas je v kontaktu s některými kolegy, mnozí z nich byli jejími studenty, ale komunikuje s nimi téměř výhradně telefonicky. Je o ni dobře postaráno. Jídlo dostává přímo do pokoje a myslím si, že má všechno, co potřebuje. Je pro mě poctou postarat se o ni tak, jak si zaslouží,“ vyznává se Barbora.
Smrti se nebojí
V nejhorších posledních chvílích byla oporou i otci Luďku Munzarovi. „Nebylo to lehké období. Boříte se s něčím, co nejde zvrátit. S přechodem na druhou stranu. Otec, který byl také automobilový závodník a sportovní pilot, na to měl pěkné přirovnání. Říkal, že je to, jako když se autu vybije baterka, zanese karburátor, ani svíčky už nejdou tak jako kdysi, ale hlava stále funguje. Vždy se jedná o sílu ducha a chuť žít. Dlouho ho v kondici drželo to, že chtěl dokončit a pokřtít audioknihu s názvem Když jsem to slíbil. Nakonec se mu to v divadle Viola s velkým úspěchem i podařilo,“ vzpomíná Barbora.
Bez okolků přiznává, že legendárnímu umělci dopřála pro mnohé kontroverzní paliativní léčbu. „Když se vrátíme o několik desetiletí zpět, smrt se vnímala jako přirozená součást života. V kuchyni se rodily děti, babička tam umírala a do toho ještě pobíhaly slepice,“ popisuje s tím, že otce nechtěla vystavit nedůstojným zásahům lékařů v neosobním nemocničním prostředí.„Záchranka, zářivky na stropě či hadičky v těle, to je velmi násilné odtržení od lásky blízkých. Přestože je obtížné a bolestné zažívat smrt v přímém přenosu se vším, co k tomu patří, my jsme ho chtěli mít doma. Otec si to tak přál. I tento proces může být důstojný, když je obalen do obrovské lásky. Všichni jsme nyní v západním světě odtrženi mimo reality a nechceme smrt vidět. Ale opravdu se není čeho bát, vždyť tam všichni směřujeme,“ vysvětluje.
Překvapený koroner
Poslední týden života Luďka Munzara prožívali s mámou velmi emotivně. „Naším domem procházely neuvěřitelné energie. Celý přechod, kdy se duše loučí a tělíčko přestává pít a jíst, trval asi pět či šest dní. Aby neměl žádné bolesti, nasadily mu různé medikamenty. A pak si zřejmě řekl, že už na tomto světě udělal dost. Takže, aniž by u něj došlo k výraznému zhoršení stavu, duše se rozhodla, že už stačilo, a odletěla si odpočinout. Byli jsme tak intenzivně propojeni, že ho vnímám stejně, jako kdyby tady byl,“ říká. Její úvahy o síle vůle potvrzuje i koroner, který byl zavolán k tělu ráno v pět.„Poté, co si prostudoval všemožné lékařské zprávy a výsledky vyšetření, prohlásil, že ten Munzar tady už tři roky neměl co dělat. Měl tři velmi závažné diagnózy a každá jedna ho mohla ohrozit na životě,“ prozrazuje Barbora. Opakovaně připomíná výsady paliativní léčby, díky které se s otcem mohli v klidu a pietě rozloučit v domácím prostředí. „Ležel v kuchyni, kterou měl rád. Pustili jsme mu cédéčko s jeho oblíbenou hudbou, dali jsme mu tam jeho krucifix, zapálili svíčku. Bylo to smutné, ale krásné, ale hlavně přirozené,“ říká.
Právě kuchyně byla podle jejích slov vždy nejfrekventovanější místnost domu. Zde nejvíc debatovali a řešili případné problémy. „V jakémkoli věku jsem za ním přišla, vždycky si mě na kanapu vzal do náruče a nechal mě ze všeho, co mě trápilo, vyprávět. Potom mi dával ani ne rady, ale velmi moudře mi kladl různé hluboké otázky. Jimi mě chytře přivedl k tomu, co jsem hledala a potřebovala vyřešit,“ vzpomíná.
Režíroval i po smrti
Slavný herec na základě vlastního přání skončil na rozptylové loučce hřbitova v pražské části Zbraslav. „Na to místo chodíval velmi rád. Rozptýlená je tam i jeho vynikající přítelkyně, skvostná herečka Dana Medřická,“ prozrazuje Barbora. V souvislosti s poslední rozloučení legendárního herce se do televizní historie dostal brbt moderátorky, který už těžko něco překoná. Když v přímém přenosu viditelně strémovaná sdělovala detaily, z úst jí vypadlo, že nad Národním divadlem proletí rakev. Vzápětí se omluvila a opravila, že letadlo, protože Luděk Munzar byl také vášnivý pilot.
Mohlo by se zdát, že o čerstvou vdovu Janu Hlaváčovou se bude po slovech moderátorky pokoušet infarkt, ale právě naopak. „Viděli jsme to v jejím pokoji a velmi nás to rozesmálo. Jsme přesvědčeni, že ten brbt shora zrežíroval sám, protože to bylo přesně ve stylu jeho sarkastického humoru. Moderátorka za to nemůže. Pokud proto měla nějaké problémy, jménem naší rodiny se jí omlouvám,“ řekla nám Barbora pobaveně i po letech. Zpětně je televizi vděčná i za vysílání přímého přenosu. „Máma by kvůli zdravotním problémům transport do divadla nezvládla. Takhle ho alespoň mohla sledovat z pohodlí postele,“ vysvětluje.
Posmrtný odkaz
O několik let později připravil herec své rodině další překvapení. Když během pandemických prázdnin předělávali dům a instalovali podlahové topení, našli od něj posmrtný odkaz. „Poté, co jsme v chodbě odstranili vestavěnou skříň, všimli jsme si v betonu od něj vyryto: Jane a dětem, Terezce a Barunce 1979. Stáli jsme nad tím a věru, vyronili jsme i slzu. Když nápis viděl šéf stavby, sám řekl, že ho přece nemůžeme rozbít. Takže s chlapy vymysleli způsob, jak ho z něj vyříznout bez poškození. Teď to máme u zahradní stezky hned vedle květinek,“ prozrazuje.
Vztah svých rodičů, ačkoli přiznává, že není objektivní, označuje za láskyplný. „Vždy se milovali a respektovali. Důležité bylo, že se měli ve vzájemné úctě, porozumění a toleranci. Máma musela nejednou přemoci strach z otcových adrenalinových zálib a on zase byl shovívavý při ní, když zejména ve druhé části své kariéry velmi mnoho času věnovala svým studentům. Navzdory všemu jsem doma nikdy nezaznamenala žádnou výraznější hádku. Ani jen zvýšení hlasu,“ připomíná významně. „Energeticky spolu fungovaly výborně. Navzájem se uměli i pochlubit. Měli mimořádný vztah až do posledních otcových chvil. Byl neústupný zastánce morálky a pravdy. Opravdu velký duch. Stále ho cítím mezi námi,“ dodává.
Sama ideální rodinné štěstí našla až podruhé. První manželství Barbory Munzarové s hercem Jiřím Dvořákem, se kterým mají dceru Annu, totiž ztroskotalo. Jejím současným manželem je herec Martin Trnavský, se kterým se seznámila během účinkování v seriálu Ordinace v růžové zahradě.
