— Ani! — chraplavý hlas jejího nevlastního otce se rozléhal po bytě.
Dívka těžce povzdechla. „Zase to začíná,“ pomyslela si. „Teď to bude zase stejné…“
Jedním pohybem si oblékla starý svetr a vyběhla ven.
„Ani, kam jdeš?“ ozval se slabý hlas její babičky.
„Jen na chvilku, babi!“
Dole před vchodem se dvě sousedky znepokojeně podívaly na sebe:
„Zase hádka u vás?“
Ani jen mávla rukou. Důležité bylo odejít, aby neslyšela další ranní křik. Každé ráno, každý večer se její život proměnil v sérii výbuchů hněvu a tichého opovržení. Dům, který kdysi byl útočištěm, byl nyní bojištěm, kde byla jediným vězněm. Dimitarova slova byla jako neviditelné okovy, které svíraly její duši.
Chodila bezcílně po ulici, kopala do kamínků a byla ztracená ve svých myšlenkách. V hlavě jí znělo jen jedno:
„Kdyby byla máma naživu… nikdy by se ke mně tak nechoval.“
Její matka zemřela před rokem při tragické nehodě. Řidič usnul za volantem, sjel ze silnice a narazil do dopravní značky. Anna, Anina matka, a další tři lidé zemřeli na místě. Viník se probral teprve poté, co ho vytáhli z rozbitého auta. Smrt matky v Anině srdci zanechala bezednou propast, kterou nemohlo zaplnit nic a nikdo. S každým dalším dnem bolest neubývala, ale měnila se v tíhu, která ji tížila.
Po pohřbu vyvstala otázka – kdo bude Ani vychovávat?
„My nemůžeme…,“ pokrčila rameny její babička. „Jsme už staří. Dnešní děti… jsou z jiné planety.“
„Co si o tom myslíš?“ zeptala se svého dědečka.
„Ať zůstane u Dimitra… vždyť ji adoptoval.“
Dimitar, manžel Anny, byl sice jejím zákonným opatrovníkem, ale pro Ani… prostě neexistoval. Nebil ji, nekřičel na ni – prostě předstíral, že neexistuje. Toto tiché odmítání bylo bolestivější než jakékoli křik. Cítila se neviditelná, bezvýznamná, jako by její existence byla břemenem.
Jednoho dne, když mu řekla „tati“, ji přerušil:
„Já nejsem tvůj otec. Říkej mi strýček Mitko.“
Ani se pokusila zeptat matky, kdo je její skutečný otec, ale Anna se tomuto tématu vždy vyhýbala. Po její smrti začal Mitko pít. Alkohol se stal jeho jediným společníkem a jejich domov místem zoufalství a lhostejnosti. Každá láhev, kterou vypil, jako by vyprazdňovala i část Aniiny duše.
A když přišel čas jít do školy, podal jí batoh s učebnicemi a řekl:
„Od dnešního dne je vaření a úklid tvoje povinnost. Peníze nejsou.“
