„Linda Brownová?“Všichni se otočili. Stál tam Robert Miller, Ameliin otec – s bledou tváří a očima rozšířenýma nevěřícností.
Pomalu udělal krok vpřed. „Můj Bože… To jsi ty.“
V sále nastalo ticho. Amelia zmateně zírala na svého otce, ale Robert se na ni nedíval. Jeho pohled byl upřený na ženu klečící na podlaze.
Ignoroval šepot a přistoupil k Lindě, aby jí pomohl vstát. „Lindo Brownová… před dvaceti pěti lety jsi mi zachránila život.“
Místnost zaplavil šum.
Amelia zamrkala. „Tati, o čem to mluvíš?“
Robertovy ruce se třásly, když Lindu zvedal na nohy. „Bylo to v Texasu, už je to dlouho. Měl jsem pozdě v noci autonehodu – uvízl jsem v troskách a krvácel. Všichni projížděli kolem, ale ty jsi zastavila. Vytáhla jsi mě ven, odvezla do nemocnice a zůstala, dokud jsem se neprobral. Dokonce jsi zaplatila za moje léky, když jsem neměl nic.“ Jeho hlas se zlomil. „Kdyby nebylo tebe, Amelie, nebyl bych naživu – a ty bys tu dnes nebyla.“
Amelia zůstala s otevřenými ústy. Z tváře jí zmizela barva.
Linda vypadala ohromeně. „Já… nevěděla jsem, že jste to vy, pane Millere. Jsem ráda, že jste to zvládl.“
Ale Robertův výraz potemněl, když se obrátil ke své dceři. „A takhle se odvděčuješ za laskavost? Ponížením ženy, která zachránila život tvému otci – a která sama vychovala tvého manžela?“
Amelii se oči zalily slzami. „Tati, já to nevěděla! Myslela jsem, že je jen…“
„Jen služebná?“ přerušil ji. „To je ten problém, Amelie. Soudíš lidi podle jejich oblečení, ne podle jejich charakteru.“
Celý sál ztuhnul. Hosté si vyměňovali nepříjemné pohledy. Daniel klečel vedle své matky a pomáhal jí sbírat upuštěné věci. Jeho tvář byla bledá vztekem a nedůvěrou.
Robert se k němu jemně otočil. „Synu, máš úžasnou matku. Měl bys být pyšný.“
Daniel vzhlédl s lesknoucíma se očima. „Vždycky jsem byl, pane.“
Amelia začala tiše vzlykat, ale Daniel se na ni nedíval. Jeho pohled zůstal upřený na matku – ženu, která pracovala nekonečné hodiny, aby mohl stát v tom obleku.
Hudba přestala hrát. Fotografové sklopili fotoaparáty.
Robert se obrátil k davu a promluvil pevným hlasem. „Pokud bohatství činí člověka krutým, pak o něj nestojím. Amelie, od této chvíle jsi vyloučena z mé společnosti a mého majetku. Nechci požehnat manželství postavenému na aroganci.“
Amelia zalapala po dechu a natáhla se k němu. „Tati, prosím…“
Ale on se odvrátil. „Nejprve se nauč pokoře, pak za mnou přijď.“
Daniel vstal, jeho tvář byla klidná, ale odhodlaná. „Pane Millere, respektuji vaše rozhodnutí. Ale i kdybyste ta slova neřekl, tato svatba nemůže pokračovat.“
Ameliin pláč zesílil. „Danieli, nemůžeš jen tak odejít! Máme se vzít!“
Daniel si sundal snubní prsten z prstu a položil ho na stůl. „Manželství není o postavení nebo vzhledu. Je o respektu. Pokud nedokážeš respektovat ženu, která mi dala všechno, jak bys mohla respektovat mě?“
Vzal svou matku za třesoucí se ruku. Dav se rozestoupil, když oba kráčeli k východu – matka v ošuntělých šatech, syn v na míru ušitém obleku, spojeni něčím silnějším než hanbou: láskou.
Robert je následoval ke dveřím a zastavil se jen proto, aby Lindě tiše řekl: „Mám u vás dluh, který nikdy nesplatím. Ale prosím, nechte mě vám teď pomoct.“
Linda se slabě usmála. „To už jste udělal, pane. Vidět svého syna stát za tím, co je správné – to je jediná odplata, kterou kdy budu potřebovat.“
Venku je ovál chladný večerní vzduch. Poprvé po letech se Linda cítila lehká – jako by se konečně zbavila břemene všech urážek a všech dlouhých nocí v práci.
Daniel jí stiskl ruku. „Pojďme domů, mami.“
A když odcházeli od zářivého hotelu a nechávali za sebou ohromené hosty a zlomenou hrdost, Linda si uvědomila něco hlubokého:
Možná byla chudá na peníze, ale vychovala syna bohatého na srdce.
