Druhý den ráno, přesně v 7:12, obdrželi všichni členové rodiny stejný e-mail. Předmět byl jednoduchý: “Skutečná rodinná fotografie”. Odesílatel? K. R. Schneider – Kristiánovo plné jméno, které se doma používalo jen zřídka, s výjimkou bankovních převodů nebo oficiálních příležitostí.
V obsahu – pouze jeden odkaz. Soukromá fotogalerie.
Když ji otevřeli, ztuhli.
Na obrazovce byly jasné, profesionálně zpracované fotografie s tvářemi, které dobře znali – ale ne z Anniny svatby. Byly to výjevy z minulosti: okamžiky, které by někteří nejraději vymazali z paměti. Fotografie Kristiána a jeho matky, jak spolu sedí na lavičce v anglické zahradě v Mnichově a on ji po rozvodu drží za ruku. Další – Kristian natáčí Annino školní vystoupení starou videokamerou. Na jedné fotografii se sedmiletá Anna směje, když mu sedí na klíně a on jí na historickém notebooku ukazuje základy programování.
Pod každou fotografií byl stručný, ale výstižný popisek:
“Když maminka potřebovala pomoc – byl jsem hned vedle.”
“Když se Anna chtěla něco naučit – přišla za mnou.”
“Wolfgang byl zaneprázdněný. Pořád se zabýval něčím jiným.”
Poslední obrázek? Pestrá koláž: faktury ze svatby, stvrzenky o převodu, čísla účtů – včetně Wolfgangova účtu, kam šly zálohy. A pod tím:
”
Tohle je vaše skutečná rodinná fotka.”
Internet nezůstal lhostejný. O pár minut později zveřejnil Kristian na populárním německém fóru galerii s historkami ze svého života:
“Zaplatil jsem sestře svatbu a oni mi řekli, ať na ni nechodím. Tak jsem jim ráno poslal malý dárek.”.
Během tří hodin se příběh stal virálním.
V komentářích lidé psali:
“Bratr roku. Velké srdce.”
“To Wolfgang by měl být vyškrtnutý, ne Kristián.”
“Možná si tě tvoje rodina nevážila, ale teď máš nás – větší rodinu.”
“To se mi líbí.
Anna se hned neozvala. Téhož dne ráno ji viděli odcházet z kosmetického salonu s telefonem u ucha a nepřítomným výrazem. V poledne zveřejnila fotografii: svatební kytice ležící osaměle na mokrém chodníku před kostelem. Pod ní napsala:
“Někdy se princezny rozhodnou utéct ze zámku.”
A odešla.
Letenka do Mnichova byla zřejmě zakoupena necelou hodinu před odletem. Když Kristian uslyšel zvonek u dveří, chvíli si myslel, že je to klam. Ale byla to ona. Bez svatebních šatů. S batohem na rameni. S očima červenýma od slz.
– Byla jsem slepá,” řekla tiše. – “Vždycky jsi tu byl pro mě.
Kristián překvapeně ustoupil, ale jemně se usmál. Nebylo to úplné usmíření. Ale byl to začátek. Postavil vodu na čaj. Věděl, že je čeká dlouhý rozhovor.
O týden později se na fórech stále mluvilo o “ajťákovi, který odhalil svou toxickou rodinu”. Kristian dostal desítky pracovních nabídek ze Silicon Valley. Zůstal však ve své malé kanceláři v Mnichově, kde pod tramvajemi šustí listí a voní klidná káva.
Rodina? Už není stejná.
Ale možná – poprvé – skutečná.
