Opustila jsem ten byt třesoucí se a tiskla Emmu k hrudi. Byl chladný, větrný den, i když podle kalendáře už bylo jaro. Šla jsem bez cíle, se zlomeným srdcem a slzami, které mi tiše stékaly po tvářích. Lidé mě míjeli – někteří se pokradmo ohlíželi, jiní odvraceli zrak. Mladá žena s dítětem v náručí, opuštěná, rozplakaná – pohled, který není častý, ale ani tak vzácný, jak by se chtělo věřit.
Neměla jsem kam jít. Moje matka žila v jiném městě. Na účtu jsem měla nula. V peněžence pár drobných. Telefon měl 3 % baterie. Náhradní plenka, malá láhev mléka a jeden kapesník – to byl celý náš majetek.
Sedla jsem si na lavičku v prázdném parku a podívala se na spící Emmu. Dýchala tiše, s mírně pootevřenými ústy, jako by snila o něčem hezkém. Slzy mi ještě více stoupaly do očí. Ne z zoufalství nad sebou. Jen kvůli ní. Co jsem jí mohla dát? Kam jsme měly jít?
Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. V tu chvíli jsem pochopila — nemám právo se vzdát. Musím žít pro Emmu. Musím bojovat. Musím vybudovat něco z ničeho.
První noci jsme strávily v centru pro svobodné matky. Nebylo snadné požádat o pomoc, ale narazila jsem na empatickou sociální pracovnici. Byla to ona, kdo se na mě nedíval jako na problém, ale jako na člověka. Pomohla mi. Řekla mi jednu větu, na kterou nikdy nezapomenu:
„Nepotřebuješ soucit. Potřebuješ jen šanci.“
Tak jsem začala hledat práci. Přes den jsem se starala o Emmu a v noci uklízela kanceláře nebo balila květiny v malé květinářství. Spala jsem tři hodiny, ale každý Emmin úsměv mi vynahradil únavu. Učila jsem se být matkou, ženou, bojovnicí.
Po třech měsících jsem si pronajala malý jednopokojový byt na okraji města. Smrdělo tam zatuchlinou, ale bylo tam teplo a bezpečí. Emma dostala svou postýlku. Já sklenici čaje bez urážek a odsuzování.
Uplynuly dva roky.
Emma chodí do školky. Je veselá, zvědavá, miluje kreslení a tanec. Když se dívám, jak mi přináší sedmikrásku, kterou utrhla po cestě, nebo se ke mně bezdůvodně tulí, vím, že všechno, čím jsem prošla, mělo smysl.
V práci se také rozvíjím. Začala jsem jako pomocnice v květinářství, dnes sama vytvářím kytice, spravuji objednávky a vedu sociální sítě. Majitelky mě oceňují. Zákazníci mě poznávají. Poprvé se cítím cenná – ne proto, že jsem „hezká“ nebo „tichá“, ale proto, že jsem dobrá v tom, co dělám.
Jednoho večera, těsně před zavírací dobou, přijelo černé auto. Vystoupil z něj… Lukas.
Ztuhla jsem. Bylo to jako návrat noční můry, na kterou se snažíte zapomenout.
„Sophie…“ řekl tiše, aniž by se mi podíval do očí. „Slyšel jsem, že tu pracuješ. Jen jsem chtěl…“
„Co?“ přerušila jsem ho. „Zjistit, jestli tě ještě chci? Říct ti, že toho lituješ?“
Zčervenal. Pokrčil rameny.
„Emma je moje dcera. Chtěl bych…“
„Ne, Lukasi. Svou šanci jsi promarnil. Nebyl jsi tu, když Emma měla horečku a já neměla na léky. Když jsem plakala v koupelně, aby mě neslyšela. Když jsem hladová chodila po bytě, aby měla dost mléka. Ty jsi měl svou „rovnoprávnou ženu“. Byla to tvoje volba.
Stál tiše. Nakonec řekl jen:
„Emma je krásná. Je ti velmi podobná.“
„A je silná. Jako její matka. Sbohem, Lukáši.“
Otočil se a odešel. Už jsem ho nikdy neviděla.
