Pomalu jsem vytáhl malou krabici zpod postele. Byl dřevěný, Starý, se poškrábanými okraji. Srdce mi bušilo a ruce se mi třásly. Zvedl jsem víko a uvnitř jsem našel hromadu sešitů, dopisů a několika fotografií. Na první zápisník napsal velkými písmeny:”M Admenj dziennik – nikt nie ma prawa czyta”.
Cítil jsem hrudku v krku, ale začal jsem číst. První stránky byly naplněny myšlenkami dospívající dívky: přátelé, sny, touhy. Ale jak jsem procházel, texty se stmívaly a stmívaly. Anna řekla, že se cítila pronásledována, obtěžována. Neměla odvahu to říct mně ani jejímu otci, přesvědčená, že jí neuvěříme.
Za naším bytovým domem jsme také našli fotografii jejího telefonu. Na zadní straně napsal: “na znowu tam od UK.”Točila se mi z toho hlava. Kdo byl “on”?
Dále deník odhalil stále více. Anna popsala muže, který na ni čekal téměř denně po škole. Nazval jej “zbyt bliski rodzinie”. Nejprve jsem si myslel, že je to zvláštní soused. Ale pak jsem našel jméno: “David”.
Můj notebook mi vyklouzl z rukou. Nechtěl jsem tomu věřit. David-můj manžel, Annin otec? Na stránkách napsala, jak ji přinutil mlčet, jak se cítila provinile a vyděšená. “Jeanlli mama a znovu dowie, nasza rodzina a znovu rozpadnie” – napsal třesoucími se dopisy.
Moje srdce bylo zlomené. Teď to všechno dávalo smysl-proč se David chtěl rychle zbavit jejích věcí, vymazat stopy. Nebyla to jen bolest, byla to jeho vina.
Zavřel jsem krabici a třásl se. A pak jsem za sebou uslyšel Davidovy kroky. Zíral na mě studenýma očima, a řekl klidně:
– M engliwi englem ci, engliebyby engli nie grzeba engliw w jej pokoje.
Pak jsem si uvědomil, že pravda je ještě nebezpečnější, než jsem si myslel. Věděl jsem, že už s ním nemůžu zůstat ve stejném domě. Vběhl jsem do obývacího pokoje s deníkem sepnutým na hrudi a s třesoucíma se rukama jsem zavolal policii.
Za pár minut se naše životy navždy změnily. David se snažil bránit, ale důkazy byly jasné. Deníky, poznámky, fotografie — to všechno říkalo pravdu.
Anna už nebyla, ale její hlas, skrytý na těchto stránkách, vyšel najevo.
A já jsem poprvé od její smrti cítil, že moje slzy nejsou jen bolestí, ale také spravedlností.
